Globalizace 11/Hurá na nepřítele!

Na protirežimní, vesměs sociální demonstrace z období první republiky, často s velmi drastickými dopady, si dnes již nikdo nevzpomene. Jejich účastníci většinou již nežijí a demoralizovaná levice zkušenost z jejich průběhu již rovněž odhodila na historické smetiště.

Poslední masová protirežimní demonstrace před Listopadem 89 proběhla v Únoru 48. I tam jasně promluvila ulice, zaplněné Staroměstské náměstí dychtící po vystoupení Gottwalda to jednoznačně prokazuje. I tam si lidé mysleli, že výměna několika ministrů a znárodnění těžkého průmyslu vytvoří jakýmsi kouzelným proutkem ráj na zemi. Pokud někdo, tak jen málokdo si při tom kladl otázku, kdo bude tyto zestátněné podniky řídit. Možná, že někteří z dělnických agitátorů měli dost sebedůvěry, že na to budou stačit. Vždyť jim "soudruzi" pomohou.

Protože ale toto vše bylo formulováno jako definitivní, bylo nutné vytvořit podmínky pro to, aby se již nějaké jiné protirežimní, tentokrát protisocialistické/protikomunistické demonstrace nekonaly. Kromě represivního aparátu, který byl určen pro nepoučitelné obdivovatele minulých pořádků, se nové elity rozhodly vše dostat pod kontrolu povinnou účastí všech v nejrůznějších "svazech" (mládeže, žen, pro spolupráci s armádou, včelařů, rybářů, zahrádkářů atd. atd. atd.). Podmínkou profesní (a rovněž i politické) kariery byla angažovanost v těchto "svazech".

Můžeme samozřejmě dlouho diskutovat o tom, zda absence protirežimních demonstrací za "reálného socialismu" byla dána více strachem, nebo svázaností s nějakým tím "svazem" a očekávanými z toho benefity (přidělení bytu, výběrová rekreace apod.).

Takže po mnoha a mnoha letech došlo vlastně k první velké protirežimní demonstraci až v Listopadu 89. I o důvodech její početnosti a spontánnosti by se dalo dlouze diskutovat. Zřejmě nejpřesnější je heslo této demonstrace – "Zpátky do Evropy". Pod tímto heslem si mohl každý představit, co chtěl. Pro drtivou většinu účastníků demonstrace to byla možnost odjet na dovolenou k moři bez ponižujícího škemrání o výjezdní doložku. Pro zástupce inteligence to byla navíc možnost volného pohybu myšlenek a jejich prezentace.

Jen málokdo si byl schopen připustit, že i on bude ale možná jedním z těch nezaměstnaných, z těch, kteří budou živořit někde na okraji společnosti. Vždyť to byla jen "komunistická propaganda". Každý, kdo již v "Evropě" byl, vyprávěl přeci o supermarketech plných zboží, zboží pro každého, žádný Tuzex jen pro majitele devizových kont (nebo veksláky).

Politickou platformou pro vyjádření touhy "Zpět do Evropy" bylo Občanské fórum. V něm se utvářely představy jakési "občanské společnosti", tak vyzdvihované Havlem a jeho souputníky. Ti již věděli, že "Evropa" v roce 1989 není Evropou 1948 nebo 1968. Kulturní a sexuální revoluce 60. let, hnutí hippies, studentské demonstrace v Paříži výrazně posílily tzv. liberalismus (bezbřehou svobodu) a zásadním způsobem začali demontovat principy klasické buržoazní parlamentní demokracie. O státní politice a státních institucích již neměly rozhodovat volby (trh politických koncepcí a programů), ale emocemi ovládaná ulice.

Nemůžeme dnes vyjádřit dost díků Václavu Klausovi a jeho spolupracovníkům, kteří jednoznačně tuto koncepci odmítli a založením ODS posunuli do čela společnosti jasná pravidla tržní ekonomiky (odpovědnost, zisk, rentabilitu, produktivitu práce, zahraniční obchod nezatížený politickými předsudky). Tuto koncepci přijala drtivá většina občanů. Téměř každý se pokusil v nových poměrech uchytit ať už jako soukromník, nebo v rámci malé kapitálové firmy. Historicky zděděné nedostatky v rozvoji drobných služeb k tomu přímo vybízely.

Občanské hnutí jako zřejmý dědic idejí občanské společnosti nebylo společností přijato a jako slepá větev vývoje zaniklo. Můžeme se dnes jen domnívat, že v případě, že by tato koncepce zvítězila, žila by tato společnost v neustálé revoluční euforií a na vlně rozhořčené ulice jednou kritizující to, jindy ono by docházelo přesně k tomu, k čemu docházelo v horkých měsících roku 1968 v Paříži a dnes v horkých letních měsících v Praze a některých městech. Tedy k systematické destrukci tradičních politických struktur a principů.

Ideově politický koncept kuponové privatizace v podstatě ze všech zaměstnanců udělal kapitalisty a tím měl eliminovat tradiční levicové sentimenty. Všichni sice museli ještě chodit jako zaměstnanci do práce, ale jejich myšlení již bylo deformováno kapitalistickou chtivostí po dividendách.

* *  *

Ti, co dnes stojí za protirežimními demonstracemi, si již na přelomu tisíciletí (někteří možná ještě dříve) uvědomili, že nadšení pro soukromé podnikání je jen dočasné. Dříve nebo později tvrdé podmínky trhu všechny (nebo téměř všechny) tyto firmy zlikviduje. Velká očekávání jejich majitelů vyústí pouze do velké deziluze a bude možné zahájit boj o to, co ještě v Listopadu 89 nebylo možné ani vyslovit.

Jaké byly hlavní "nedodělky" Listopadového převratu?

Přes velkou pozornost věnovanou výběru vhodných politických representantů schopných prosazovat politické a hospodářské zájmy svých mentorů se nepodařilo zrušit Benešovy dekrety (tedy otevřít cestu zpět sudetským Němcům) a provést církevní restituce (tedy rekatolizace historicky extrémně ateistického českého obyvatelstva). Nicméně tento záměr nebyl nikdy zrušen, naopak se na jeho realizaci stále intenzivně pracovalo.  

Prvním krokem k jejich naplnění bylo ovládnutí veřejných sdělovacích prostředků, což bylo provedeno tzv. spacákovou stávkou v České televizi. Neschopnost (nebo neochota) tehdejší politické representace jasně tuto akci odmítnout se v plné míře projevuje v dnešních dnech, kdy veřejnoprávní televize zve bez jakýchkoliv problémů na protivládní demonstrace a jednoznačně a jednostranně "vypráví jejich příběh".

Zvládnout druhý úkol – rekatolizaci – bylo možné pouze parlamentní cestou, tedy založením nové politické strany. Tou se stala strana TOP09. Název této strany nevychází, jak by si možná někdo mohl myslet, z anglického výrazu "top" – tedy "vrcholový, špičkový", ale je (na což už si možná dnes málokdo vzpomene) zkratkou "Tradice, Odpovědnost, Prosperita". Klíčovým slovem je "Tradice". Rozklíčovat toto slovo a jeho význam v názvu politické strany není zase až tak jednoduché. Je snad tou tradicí míněna tradice budování socialismu (léta 1948 až 1989)? To ani náhodou. Je touto tradicí období první republiky (1918 -1938). To sotva. Vznik republiky byl spojen s agrární reformou (vyvlastnění velkostatků) a zákazem používat šlechtické tituly. To by se jistě protagonistovi strany TOP09 hraběti Schwarzenbergovi asi málo líbilo, jemu šlo o přesný opak – svobodu používat aristokratické atributy moci a návrat půdy původním pozemkovým velkým vlastníkům.

Takže musíme jít ještě dále. Do Rakouska-Uherska nebo dokonce do Rakouska před rokem 1867. Nakonec bychom se zastavili v roce 1648, v roce, kdy skončila třicetiletá válka Vestfálským mírem, který ukončil náboženské války. Obyvatelstvo musí od té doby povinně vyznávat víru své vrchnosti. Komu se to nelíbí, musí odejít.  A tak česká nekatolická šlechta a inteligence odešly do exilu. Démonizace jistě tragické poúnorové a posrpnové emigrace politiky TOP09 není nic jiného než projev vrcholného pokrytectví.

Krize ODS, jejíž politický kapitál se vyčerpal ekonomickou transformací, a objektivní neschopnost razantně se vypořádat s evidentními excesy tohoto období (vrcholící známou Klausovou amnestií) vrhla řadu voličů ODS do náruče TOP09. Již Nečasova vláda byla více vládou Miroslava Kalouska (tedy TOP09 než ODS). Po schválení restitučního zákona již TOP09 spolupráci s ODS nepotřebovala, a tak vláda padla (převrat provedený na základě nezdaněných darů, které obdržela sekretářka a sexuální přítelkyně předsedy vlády byl skutečně důvodný). Tím byl splněn jeden bod programu – vytvořit materiální podmínky pro nastartování rekatolizace. Zbýval ještě druhý úkol – likvidace Benešových dekretů a otevření cesty pro návrat sudetských Němců.

Protože nebylo jisté, zda "nespolupracující" prezident zvolený parlamentem by příslušné zákony schválil, bylo nutné vnutit obyvatelstvu představu, že nejlepší prezident je prezident zvolené občany přímou volbou. A občany o tom, kdo je ten správný prezident jistě přesvědčí Česká televize plně pod kontrolou TOP09.

TOP09 navrhla knížete Schwarzenberga, údajného Čecha jako poleno, který to s Čechy myslí nejlépe ze všech. Jeho prohlášení v předvolební kampani, že dr. Beneš, prezident Československé republiky by měl být za odsun Němců (Benešovy dekrety) postaven před Mezinárodní soud pro válečné zločiny snad některým jeho sympatizantům otevřelo oči a zastavilo jeho cestu na Hrad.

Plán TOP09 předpokládající vítězství Karla Schwarzenberga nebo v nejhorším případě slabého Jana Fischera bez jasné politické podpory ale nevyšel. Miloš Zeman rozmetal tyto krásné plány – nejmenoval Mirku Němcovou předsedou vlády a z mimořádných voleb vyšla vítězně ČSSD těsně před ANO. TOP09 skončila čtvrtá s 11,99 % hlasů. To samozřejmě politické struktury TOP09 nemohou nikdy prezidentu Zemanovi odpustit.

Od této chvíle politický vliv TOP09 postupně upadal. Ve volbách 2017 TOP09 jen těsně (především díky Praze) překonala povinnou procentní hranici (5,31 % hlasů). Bylo tedy nutné znovu zvážit možnosti.

* * *

Jak už jsem se výše zmínil, 90. léta přitáhla obyvatelstvo k podnikání, kde politika má jen místo vymezené podnikatelskými zájmy. V žádném případě politika v té době nereflektuje zásadní ideové konflikty (práce kontra kapitál, životní prostředí, feminismus a podobná moderní liberální témata). Podnikatelé na to nemají prostě čas a ani chuť.

Situace se však zásadně mění po roce 2000. Čím dál tím více soukromě podnikajících osob své živnosti zavírá likvidována konkurencí velkých, většinou zahraničních nadnárodních společností. Neúspěch těchto podnikatelů má devastující sociální a společenské důsledky. Často se při podnikání zadlužili a čelí osobním bankrotům, rozpadají se jim sociální vztahy, rozvody v rodině, odcizené děti, staří kamarádi a přátelé se k nim nehlásí. Frustrace si vyžaduje nějaký ventil, je třeba najít nějakého viníka. Nikdo si nepřizná, že hloupě nalétl různým obchodníkům s vizemi.

A tak je paradoxně viníkem Václav Klaus – způsobil, že řada firem zejména v menších městech a v okrajových částech republiky zanikla bez náhrady, majiteli nových nebo staronových firem je zahraniční management, se kterým se nelze ani domluvit (katastrofální jazyková úroveň domácího obyvatelstva), vysoké pracovní nároky, často přenášené z jiných, podstatně drsnějších poměrů v Asii.

Pocit sociální křivdy zůstává a časem narůstá. Celé generace byli v systému reálného socialismu vychovávány v podmínkách extrémně vysoké mzdové (příjmové) nivelizace. Působí často až směšně, jak jsou kritizováni pracovníci jen s mírně nadprůměrnými příjmy. Nejde tedy v žádném případě o záležitost existenční (kdo chce, práci si za situace téměř nulové nezaměstnanosti jistě najde), ale o pouhou závist – s čímž se samozřejmě nedá nic dělat, pouze ji vhodně využít. A to se právě děje a vstup jednoho z nejbohatších občanů do politiky (tedy jeho jasné zviditelnění) je jako facka do tváře všem těm méně úspěšným.

Bylo by dojemné, kdyby to nebylo smutné, jak v novodobých dějinách stále znovu a znovu lidé naletí na sliby. V Únoru 48 naletěli na sliby o rychlém odstranění sociálních rozdílů a byli pak překvapeni vznikem úplně jiných rozdílů (třídní původ), v Lednu 1968 naletěli na sliby o tom správném socialismu, socialismu s lidskou tváří a pak byli překvapeni touto lidskou tváří po Srpnu 1968.

Po Listopadu 89 jsme na vlně osobního podnikání byli podobných zklamání ušetřeni. Po deseti-patnácti letech toto ale vše skončilo. Politické elity nebyly schopné nabídnout žádnou další pozitivní vizi. Důsledkem je naprosté zhroucení tradičního společenské uspořádání na polaritě levice – pravice. ČSSD je již dnes mrtvou stranou, KSČM to čeká v nejbližší době, mrtvá je i ODS. Levice je mrtvá, protože ztratila svého tradičního voliče – obyčejného zaměstnance pravidelně chodícího do práce, který chce pouze klid a mír pro svou rodinu; pravice je mrtvá, protože podlehla svodům moderního liberalismu, který destruuje veškeré hodnoty a principy, na nichž v minulosti pravice stála – právo, bezpečnost, konzervativní kontinuita.

Nemělo by tedy být překvapením, že dnešní ulice representovaná frustrovanými staršími občany se bouří. Mezi demonstranty jsou ale z velké části i mladí lidé, kteří nikdy nepodnikali a ani nejsou většinou v nějaké dluhové pasti. Přesto i oni jsou frustrováni, možná ještě více než jejich starší spoludemonstranti. Jejich frustrace vyplývá z uvědomění si situace, na kterou jsme zde nikdy v minulosti nebyli připravováni, ze situace sociální předurčenosti, nehybnosti. Ještě o jednu, dvě generace zpět platilo: vyšší vzdělání = vyšší společenský statut = vyšší mzda. Dnes z toho nic neplatí. Školský systém založený na kapitačním financování nutí školy přijímat a vzdělávat každého. Probíhá boj o studenta a kvalita výuky je nepodstatná. Studijní obory nabízené UJAK jsou jak z říše pohádek a zřejmě si jej navrhují sami studenti tak, aby jejich studentská léta byla co nejpříjemnější. Studovat může každý, odpovědnou a kvalifikovanou práci ale najde jen někdo, zejména až se naplno spustí "4.0". Ti všichni, tito mladí lidé cítí, že jim zvoní hrana, že je čeká život na periferií společnosti. A chtějí s tím něco udělat, chtějí najít smysl života, chtějí pomoc a volají o ni.

Milion chvilek pro demokracii je blábol a nesmysl. Jestli něco demokracii skutečně ohrožuje, tak je to právě "právo ulice". Pro polokvalifikované a zkrachovalé studenty není ale nic lepšího než se upnout k nějaké jednoduché myšlence, nejlépe takové, kterou nelze jednoduše zodpovědět ano-ne. Napadat prezidenta z porušování ústavy a přitom si ji ani nepřečíst (natož se trochu zajímat o ústavní právo), napadat justici a přitom nebýt schopen definovat rozdíl mezi materiálním a procesním právem (alespoň stručně se seznámit se základními principy občanského práva) je velmi jednoduché a prosťáček se tam cítí snadno velkým znalcem.

Demonstrace na Letné budou zřejmě ještě nějakou dobu probíhat a je více než jisté, že určité síly, o kterých je psáno výše, je budou ochotné a připravené zneužít pro své parciální zájmy. Společnost, a zejména vláda, by je měla pečlivě a citlivě analyzovat a přicházet s konstruktivními řešeními. Společnost bohužel díly naprosté neschopnosti předchozích vlád pod vedením ODS a ČSSD se propadla do velmi vážného, přímo krizového stavu. Lidé, kteří ztratí vizi, jsou schopni se upnout k čemukoliv, co jim dá alespoň nějakou naději, nějaký smysl života. Dnes vidí smysl života v boji s předsedou vlády. To je ten, který transformaci ekonomiky devadesátých let přežil a vybudoval pevné hospodářské impérium. On je úspěšný – a to se neodpouští.  

Než však budou analýzy provedeny a nalezena adekvátní řešení je třeba jasně říkat, že změnu může přinést jen moderní program, který připraví a začne prosazovat politická strana (ne ulice), včetně opatření a institucí k jeho realizaci. Nic, i sebevětší zoufalství ulice by nás nemělo odradit od podpory demokracie – tedy práva na svobodnou volbu a povinnost respektovat výsledky voleb.