Globalizace a forex
"Globalizace je objektivní proces a jediné co můžeme udělat je, pokusit se na tom profitovat"
Globalizace 13) Bezúspěšné tápání levice
Filosof Michal Hauser se ve svém příspěvku uveřejněném na portálu !Argument : http://casopisargument.cz/2019/08/21/prazske-jaro-1968-a-levicovy-program-pro-soucasnost/ zamýšlí nad zkušeností Pražského jara 1968 pro zformulování programu změn současnou levicí. Přesto, že sám respektuje, že Pražské jaro vzniklo v odlišné mezinárodní situaci, v odlišném ekonomickém a politickém systému, v odlišné historické paměti, domnívá se, že i nadále existují "nejméně tři impulsy, které mohou současné levici pomoci vytvořit celkový program změn".
Podívejme se trochu podrobněji na tyto tři impulsy bez levicové ideologické předpojatosti.
a) Ekonomický impuls: model plánované tržní ekonomiky
Na technologických úspěších amerických a čínských firem (MH: "Mezi největšími technologickými společnostmi světa najdeme na prvním místě tři americké, pak devět čínských a žádnou evropskou") autor zřejmě prokazuje evropské technologické zaostávání. Poznatek jistě závažný a zároveň velmi smutný. Nevypovídá to ale nic o podmínkách, za kterých toho bylo dosaženo. O Spojených státech můžeme hovořit jako o společnosti řízené "levicí" jen obtížně. Sám autor směřuje zdroj technologického pokroku k Pentagonu. O tom, jak to funguje v Číně, se můžeme jen dohadovat, ale i zde lze očekávat primární podporu ze strany bezpečnostních struktur. Čína již dávno není maoistická ani tradičně marxistická.
Problém Evropy při akceptaci tohoto "bezpečnostního" charakteru technologického pokroku pak je v tom, že nejsilnější ekonomikou Evropy je Německo, strůjce a poražený v poslední části světové války.
Každé posilování "bezpečnosti" Evropy je a zřejmě ještě dlouho bude ostatními světovými hráči vnímáno jako remilitarizace Německa, které je ale třeba za každou cenu zabránit. A tak bruselské vedení EU řeší méně konfliktní problémy vnitřní (nejlépe v naprosto nepodstatných potravinách). Technologicky zaostávající Evropa a ústup potenciálně významného globálního konkurenta jistě nedělá těžkou hlavu ani Americe, ani Číně. Jediný, kdo by možná o spolupráci s technologicky vyspělou Evropou měl zájem, je démonizované Rusko. Takže zase nic pro nás.
Podíváme-li se na USA, Čínu nebo Rusko z hlediska úrovně jejich integrace, zjistíme, že jsou to více méně homogenní politicko-ekonomická uskupení, která mají silnou centrální politickou vůli a jsou této vůli schopni podřídit i své rozvojové (včetně technologických) programy.
O Evropské unii to v žádném případě neplatí. Jednotliví členové EU kopou primárně za sebe. Ten, kdo někdy pracoval v české pobočce nadnárodní společnosti, o tom jistě ví své. Navíc ani v USA, Číně nebo Rusku se v současné době neřeší dezintegrační tendence nebo dokonce odchod některé administrativní části ze svazku. Brexit v tomto ohledu je jednoznačným dokladem existující dezintegrační tendence, ať už dopadne jakkoliv. Rostoucí problémy vyvolané neřízenou imigrací nebo přetrvávajícími rozdíly v hospodářské úrovni (a to i na úrovni jednoho člena – SRN: historická SRN a bývalá NDR) jistě nedávají silný impuls pro definování jednotné evropské politiky v podpoře technologického rozvoje.
Neschopnost dohody nad budoucími rozvojovými programy je dána i vlastní strukturou levicových sil, které nejsou schopné dospět do situace vytvoření jednotné levicové strany. Ani dramatický propad volebních výsledků levicových (míněno zejména sociálně-demokratických) stran nevyvolal žádný zvýšený zájem o hledání společných příčin a jejich společného řešení. Proč by měla smysluplně fungovat Evropská unie, když nefunguje evropská levice schopná smysluplné fundování EU prosadit.
Představa, že základem této budoucí (možné) vize může být jakýsi odkaz Pražského jara je jen projevem naprostého nepochopení toho, o co šlo v roce 1968 a kde je dnes svět. Koncepce Šikova, kdy šlo v podstatě o změnu vertikálního, úzce centralizovaného a tedy velmi málo flexibilního systému řízení na řízení horizontální, kdy si jednotlivé atomizované podniky budou konkurovat a tak přinesou očekávané zvýšení produktivity práce a vyšší technickou úroveň, by měla problémy, i kdyby k žádné srpnové invazi nedošlo. Představy o tom, že největším nepřítelem pokroku byla zkostnatělá nomenklatura, která nedala dostatečný prostor pro naprosto "světové" manažery, patří do říše pohádek pro malé děti, nebo pro ty, kteří nikdy ve výrobě nebyli a mají představu, že vše vyřeší geniální ředitel, kterých jsou přeci na trhu práce tisíce a jen čekají na to, jak budou moci za symbolický plat postavit krachující firmu na nohy. Při největší snaze nevím, v čem spočívá odkaz Pražského jara pro dnešní Evropu.
b) Socialistická demokracie
Michal Hauser se domnívá, že "koncepce socialistické demokracie vytvořená Pražským jarem může být impulsem k vytvoření politického projektu, jenž bude odpovědí na šíření populistické demokracie".
Jen málokdy je čtenář konfrontován s tak silnými protimluvy a ahistorickými spekulacemi. Z celé tzv. koncepce socialistické demokracie vyplývá, že jde o:
- - institucionální zajištění svobody slova a dalších liberálních principů, které bude znamenat, že všichni občané bez rozdílu mají stejně vymahatelná občanská práva
První část této koncepce mohla být skutečně pozitivně aktuální pro omezený středoevropský prostor ve druhé polovině 60. let, kdy existovala cenzura a možná ještě silnější autocenzura vyvolaná zkušenostmi z předchozích let, zejména represe 50. let. V dnešní době liberální demokracie, kdy si i ta nejmenší, naprosto okrajová společenská skupina osopuje právo vydávat svůj názor za nejdůležitější a ten jedině správný už snad ani větší práva nabízet nelze.
V případě druhé části mohlo jít o rozpuštění politické (zřejmě nomenklaturní systém KSČ) a ekonomické oligarchie (snad jsou tím myšleni řezníci, meloucháři a další profese parazitující na "dokonalosti" centrálního plánování).
V každém případě není jasné, zda autor i dnes pociťuje neexistenci svobody slova, a i nadále přežívající jakési řezníky či meloucháře, zda jsou míněny poměry v České republice nebo v celé Evropské unii. Kritizovat existující mocenské struktury je dnes naprosto beztrestné a zřejmě i některými skupinami velmi podporované. To, že tyto kritizující levicové struktury nejsou schopné odstranit ekonomickou oligarchii, není dáno tím, že by nemohla být kritizována veřejností, ale prostě tím, že zatím rozvoj společnosti nedospěl do stavu, kdy se bez těchto struktur obejde.
c) Demokratický impuls – zaměstnanecké rady pracujících
Zaměstnanecké rady pracujících byl dost odvážný a zřejmě i dost nedomyšlený projekt, který měl odstranit odcizení zaměstnanců ve vztahu ke státnímu vlastnictví a zvýšit jejich vnímání podniku, v němž pracují, na podnik "vlastní", podnik v "jejich vlastnictví". Zda šlo o kopírování zkušeností z Jugoslávie a demonstrativní odklon od sovětského modelu státního vlastnictví, je otázkou. Zřejmě se touto reformou očekávalo zvýšení zájmu zaměstnanců o výsledky "jejich" podniku.
V čem by se rady pracujících měly lišit od odborové organizace je nejasné. Jediné vysvětlení je, že celou touto operací mělo dojít k odstranění vedoucí úlohy KSČ a v podstatě i o oslabení, možná i likvidaci "žluťáckých" odborů, plně pod kontrolou KSČ, a tedy faktického vlastníka výrobních prostředků. Tomu lze z hlediska tehdejšího boje o noc rozumět a snad to i chápat. Prolongovat tuto politiku do dalšího období nebo dokonce uvažovat o jeho rozšíření v rámci Evropské unie, je už trochu odvážné. Mělo by se to řešit zabráním firem zaměstnanci jako v nedávné minulosti v bankrotující Argentině?
Daleko důležitější je, že není totiž vůbec jasné, jak by probíhal proces vstupu zahraničního kapitálu do takovéhoto extrémně podkapitalizovaného socialistického podniků nebo dokonce prodej těchto podniků zahraničnímu subjektu při řešení alternativy – buď podnik zavřeme, protože o jeho produkci není zájem, nebo podnik prodáme a výrobu pro někoho udržíme. Také není jasné, jak by probíhal střet domácího (socialisticky radou pracujících řízeného) podniku s podnikem zahraničním bez této rady pracujících. Nebo si snad někdo myslí, že zahraniční vlastník, který v žádném případě není a nechce být omezován nějakou radou pracujících a má často problém i s akceptací odborů, by investoval do takovéhoto podniku.
Navrhované řešení je v podstatě na úrovni myšlenek lidového kapitalismu, kdy zaměstnanci jsou akcionáři vlastního podniku. Zde ale samozřejmě nejde o "socialistický" podnik, ale podnik soukromý vlastněný zaměstnanci. I tyto formy, jako naprosto marginální a jen v některých sektorech ekonomiky údajně existují i ve Spojených státech. V masovém, nebo všeobecném měřítku jsou ale jen obtížně představitelné. Jak dlouho by asi zaměstnanci strpěli ředitele, který jim bude odmítat zvýšení mezd, protože chce vytvořit rezervu na budoucí investiční rozvoj nebo musí dříve přijatou půjčku na technický rozvoj řádně splácet. Proč by zaměstnanec i v této formě vlastnictví měl primárně usilovat o "zvýšení hodnoty podniku" a záměrně si snižovat svou životní úroveň?
Představa, že by případné rady pracujících byly schopné na počátku 90. let zabránit tunelování či "podivnému" prodání podniků, je už naprosto mimo realitu. Při i jen elementární inteligenci tunelujícího managementu se o tunelování nikdy nikdo nedoví. Co to je tunelování? Není náhodou tunelování i vyplácení mezd v podnicích, které nevyráběly a neměly žádné tržby. Je zřejmě symptomatické, že u levicových autorů je toto tunelování jen sociální podporou. Stát je zřejmě vždy plně odpovědný za výplatu mzdy i v podniku, který bankrotuje. Vrcholový management (nebo snad i Rady pracujících?) prostě musí za všech okolností zajistit, aby podnik přežil a mohl až do konce světa vyplácet svým zaměstnancům mzdu.
d) Závěr
Pražské jaro dává současné levici skutečně impulsy, které čekají na ekonomické a politické rozpracování. Pouze doufejme, že k tomuto rozpracování dojde co nejpozději, nejlépe až už toto rozpracování nebude nikdo potřebovat (což je možná již dnes).
Nezbývá než se uklidňovat tím, že Pražské jaro je již odbytou kapitolou české/československé levicové (nevím, proč demokratické) tradice, která nemá a ani nikdy neměla žádný vliv na Evropu, což si zbývající přežívající protagonisté Pražského jara a jejich pohrobci stále nejsou schopni v plné míře uvědomit. Při nejlepší vůli autor článku kromě obhajoby (velmi slabé až amatérské – měl by alespoň na rok, dva opustit své teplé místo někde ve studovně a pracovat ve výrobě) nenabízí nic, co by mohlo být vnímáno jako inspirace pro současnou levici.
Pokud kulhající levice bude i nadále snít svůj sen o jakýchsi zázračných levicově-demokratických institucích a procesech jen-jen čekajících na odhalení, bude nedůvěryhodná. Pokles jejího vlivu bude nezadržitelně pokračovat. Přitom za problémy, před kterými levice stojí, zejména příprava vlastních voličů na řízený a velmi drastický pokles jejich životní úrovně daný právě falešnou levicovou politikou jejich vůdců, bude jistě po zásluze odměněna naprostým zatracením.