"Globalizace je objektivní proces a jediné co můžeme udělat je, pokusit se na tom profitovat"

rascal: Pán Mayer, vy ste dôchodca? Milujem takéto články, osobne tomu hovorím "Umenie drístať". Daň z dedičstva je nerealizovateľná. Zároveň s ňou by musela existovať daň z prevodu, aby sa dedičstvo nenahrádzalo prevodom a to by štát musel určovať cenu každého dedeného/prevádzaného majetku atď. Ale nerovnosť každopádne existuje. Začať podnikať je dnes takmer nemožné. Osobne to idem riešiť tak, že ak sa ma ešte raz niekto pokúsi ignorovať, či už štátna inštitúcia alebo potenciálny dodávateľ, tak ho rovno dám na súd. Porušujú moje ľudské práva. Právo podnikať.

karel mayer: Naprosto s vámi souhlasím. Nesmyslem s dědickou daní ve výši 100% jsem se nechtěl příliš zabývat, chtěl jsem pouze upozornit na to, že existují "mudrlanti" - viz Jacob Fried -, kteří jsou schopní tyto nesmysly oficiálně publikovat jako výsledky své "vědecké" práce.

rascal: Ja som v podstate ani nereagoval na ten nápad so 100% daňou, lebo to je úplne nepriechodné. To by tí ľudia radšej ten majetok zničili, ako odovzdali. Dodnes máme v záhrade zakopané stroje, ktoré tam zakopal môj pradedo-podnikateľ. Mnoho ľudí vtedy čakalo, že komunisti sa udržia pár týždňov. Ale akákoľvek daň z dedičstva je hlúposť a na Slovensku o jej obnove hádam ani nikto neuvažuje. Treba umožniť konkurenciu. Pri fungujúcej konkurencii nikto nemôže získať alebo si udržať neprimerané bohatstvo. A práve to tvrdím, že dnes tie oligopoly potláčajú akýkoľvek náznak konkurencie. Ak nie ste najmenej riaditeľ Google, tak sa v žiadnej firme s vami nechcú baviť.

karel mayer: Myslím, že ani v podmínkách kapitalismu volné soutěže nebylo systémově zamezováno vzniku „nepřiměřeného“ bohatství. Je totiž otázka, co je s čím srovnáváno a co je pokládáno za „nepřiměřené“ bohatství. Teorie pracovala s představou, že tam, kde je vyšší míra zhodnocení kapitálu, bude zájem o podnikání i u dalších podnikatelů a tím nová konkurence zajistí víceméně nějakou obecnou míru zhodnocení, a tedy zřejmě i „přiměřené“ bohatství.

Oligopol, jako trh charakteristický malým počtem výrobců dává samozřejmě oligopolním výrobcům možnost získání „nepřiměřeného“ bohatství. Trh zde tedy již přestává plnit funkci jakési brzdy „nepřiměřeného“ bohatství a musí nastoupit jiné nástroje – nejčastěji státem prosazovaná daňová soustava. Snažit se zvýšit tržní konkurenci administrativními opatřeními (například protimonopolní legislativou, selektivní státní podporou výrobců mimo oligopol) nepokládám za perspektivní cestu v současném globalizovaném světě. Oligopolizace je objektivní proces a to, že s tím z morálních důvodů (nepřiměřené bohatství) nesouhlasíme, na věci zřejmě moc nezmění.