Globalizace 4/Financializace

Financializace

Pro pochopení současné úrovně globalizace a možného predikování budoucího vývoje je nutné akceptovat historickou dimenzi tohoto procesu. Proto jsem, možná na první pohled nelogicky, ve svém prvním příspěvku ke globalizaci vyšel z Marxovy pracovní teorie hodnoty a jeho vzorce Y = c + v + m a použil ho na dokumentování tvorby a užití nadhodnoty za kapitalismu na konci 19. a začátku 20. století - http://karelmayer.pise.cz/4-globalizace-1-kapitalista-a-nadhodnota.html .

V tomto období dochází k masivnímu nástupu průmyslové revoluce. Technické objevy nabízí výrobu úplně nových výrobků, které reagují či vyvolávají novou spotřebu (automobily, domácí elektrospotřebiče apod.). Jistě není náhodou, že největší dynamiku zaznamenal kapitál ve Spojených státech, kde na rozdíl od ostatních zemí byla průmyslová výroba z víceméně řemeslného charakteru transformována na výrobu pásovou (fordismus) v největším rozsahu. Bezprecedentní nárůst produktivity práce daný moderní organizací práce spolu s dostatkem trvale přicházejících imigrantů ochotných pracovat na montážním pásu za velmi malou mzdy, znamenal takový nárůst nadhodnoty, který již kapitalista nebyl schopen ani spotřebovat, ani investovat. Na druhé straně nedostatek kvalifikovaných pracovníků si vynutil část nadhodnoty převést na tyto zaměstnance, u nichž tak mzda převýšila nutné životní náklady. V obou těchto případech, jak u kapitalistů, tak i u pracovníků se část vytvořené nadhodnoty nevrací zpět do výroby, ale vypadá z ní jako finanční kapitál.

Téměř nulová ingerence státu do hospodářství umožnila kapitalistům využít plně přivlastněnou a pro akumulaci nepotřebnou nadhodnotu. Velmi oblíbená kapitálová forma, akciová společnost, umožňuje rychlé změny v objemu i struktuře vlastního kapitálu, rychlé spojování kapitálu a celkovou teritoriální expanzi. Nezanedbatelná část akciového kapitálu je získána z volného finančního kapitálu mimo vlastní výrobu (úvěr) a je kryta budoucími tržbami. Spekulativní charakter těchto aktiv při trvajícím přebytku volného kapitálu vyhání ceny akcií do výšek daleko vzdálených skutečné hodnotě aktiv těmito akciemi krytými.

Přebytek volného finančního kapitálu, který ekonomika USA nebyla schopná absorbovat, pak ke konci 20.

let vyústil ve známou hospodářskou krizi. Držitelé volného finančního kapitálu již ztratili důvěru v jeho virtuální zhodnocení na burze a omezili finanční transakce. Protože krize nebyla krizí technickou nebo technologickou, populační nebo přírodní, ale primárně psychologickou, způsobila psychologický šok, který se projevil v naprosto dramatickém omezení finančních toků. Kapitálové skupiny vlastnící volný finanční kapitál odmítly dále se na této virtuální vlně pohybovat a finanční transakce téměř zastavily.

Prezident F. D. Roosevelt proto v rámci svých antikrizových opatření inicioval schválení několika zákonů regulujících právě finanční procesy. Jejich regulace by však sama o sobě nebyla schopna hospodářské procesy oživit. Bylo nutné nahradit chybějící soukromý volný finanční kapitál kapitálem veřejným.  Rooseveltův program New Deal tak otevřel cestu státním zásahům do ekonomiky. Disponibilní státní finanční kapitál (rozpočtové přebytky) by sám o sobě na tuto revitalizační operaci nestačil, a tak si stát musel potřebný kapitál půjčit u soukromých finančních institucí. Původně z hlediska klasického kapitalismu neakceptovatelný zásah státu do hospodářství byl přes různá pozdější protiopatření (část zákonů regulujících finanční procesy byla po několika letech zrušena) nakonec přijat. Soukromý finanční kapitál se začal učit, jak na této nové fázi kapitalismu profitovat. 

Ještě ke konci druhé světové války byla nutnost regulace vnímána velmi intenzivně a odraz našla v novém mezinárodním měnovém systému (Bretton Wood, 1944) založeném na režimu pevných směnných kurzů s možností pouze jednoprocentní fluktuace v paritě vyjádřené v USD a na tzv. zlatém standardu, který zaručoval centrálním bankám cizích zemí požadovat konverzi USD za zlato.

V dalších letech se pravidla postupně uvolňovala (např. byla akceptována vyšší hladina fluktuace) až konečně v roce 1971 byl zlatý standard zrušen a systém nahrazen tzv. Smithsoniánskou dohodou, v rámci níž kurzy mnoha evropských měn vůči dolaru byly zafixovány. Inflace v USA však způsobila v roce 1973 zhroucení i tohoto systému.

Americký dolar se tímto stal měnou důvěry, měnou bez garantované hodnoty (bez krytí zlatem nebo jinými aktivy trvalé hodnoty).   

Od druhé poloviny 70. let dvacátého století je dominantní pozice finančního kapitálu charakterizována jako "financializace". Finanční kapitál je nejdynamičtější složkou kapitálu, není vázán na žádný region, na žádný výrobní obor. S finančním kapitálem se naučil pracovat i stát. Symbiotické působení státu a finančního kapitálu je charakteristickým znakem dnešní doby.

Finanční kapitál prostřednictvím svého vlivu na přípravu státního rozpočtu podporuje jeho deficitnost a tím trvalou potřebu dalšího dodatečného finančního kapitálu. Přitom na rozdíl od výrobního kapitálu, který se neustále potýká s výrobními i odbytovými problémy, nenese žádná rizika, stát vždy dostojí svým závazkům a půjčený finanční kapitál vrátí i s úroky, zvláště nejsou-li příliš vysoké a pro některé skupiny finančního kapitálu je dostatečnou odměnou i jen aktivní vliv na státní strukturu.

Kromě kapitalisty, který získává dodatečný konstantní kapitál ve formě státní zakázky, jsou spokojeni i pracovníci (variabilní kapitál). Trvalý globální nárůst nadhodnoty je jen minimálně a jen lokálně ohrožován tlakem ze strany variabilního kapitálu. Stačí pak pouze, aby se výrobní (konstantní) kapitál domluvil s kapitálem finančním o podílu na přírůstku konstantního kapitálu neboli o poměru vytvořené nadhodnoty přímo přivlastněné výrobním kapitálem a o podílu nadhodnoty přivlastněné finančním kapitálem.

Lze se reálně domnívat, že s postupující globalizací bude o nových investicích ve stále větší míře rozhodovat finanční kapitál (prostřednictvím státních zakázek a rozpočtových deficitů obecně). Tím finanční kapitál v podstatě ovládne výrobní kapitál a stane se globální finanční entitou.

Je samozřejmě otázkou, jak tento stav hodnotit z pozic Marxovy politické ekonomie za situace, kdy globální finanční entita bude zespolečenštěna, tedy vlastnicky podřízena nějaké globální politické autoritě.