Globalizace a forex
"Globalizace je objektivní proces a jediné co můžeme udělat je, pokusit se na tom profitovat"
Globalizace 1/Kapitalista a nadhodnota
Michael Kroh ve svém článku Pracovní teorie hodnoty a informace (http://michaelkroh.pise.cz/23-tajemstvi-kapitalu-i-1.html ) zajímavým způsobem rozvíjí klasické Marxovo schéma Y = c + v + m. Odhlíží od extrémně teoretického pohledu různých teoretických škol a pokouší se do základního vzorce zakomponovat soudobé podmínky kapitalistického výrobního způsobu.
Ze změn, kterými od dob Marxe kapitalismus prošel, si všímá vlivu "informace", respektive vlivu těch, kteří informacemi disponují a v řadě případů díky tomu de facto kapitalistickou výrobu řídí, ačkoli nejsou kapitalisty-vlastníky. Tento postup správně reflektuje skutečnost, že globalizace dnes vede k určitému odcizení vlastníků výrobních prostředků, protože jimi jsou kromě možných dědiců původních vlastníků v převážné míře jiné akciové společnosti, fondy, banky a řada dalších právnických i fyzických osob, soukromých i veřejných, pro které jde často pouze o investici bez reálné ambice aktivně se na řízení společnosti (a tedy vykořisťování) podílet. Přesto pochopitelně k "vykořisťování" dochází, protože to je základní pravidlo kapitalistické společnosti.
0pt;line-height:107%;mso-fareast-font-family:
"Times New Roman";mso-bidi-font-family:Calibri;mso-bidi-theme-font:minor-latin;
color:#492349;mso-fareast-language:CS">
Odpověď na otázku, kterou si autor klade, tzn. proč dělnická třída (resp. v modernějším pojetí zaměstnanci) tvrději nevystupují proti "vykořisťování", spatřuje v určité formě společenské dohody – vykořisťování (pokud nenabývá extrémně destruktivní podoby) je vždy výhodnější než být bez práce. Toto vysvětlení však neobjasní, proč jsou někdy mzdová jednání úspěšná, a jindy ani generální stávka nic nezmění a může vést k dalšímu zhoršení pracovních podmínek, a jindy k nárůstu mezd dochází bez přímého tlaku ze strany zaměstnanců.
Pokusme se na problém podívat z druhé strany, tedy ze strany kapitalistů, a ověřit si, že kapitalista nikdy nemá zájem na zvýšení mezd a pokud k němu dochází, je to vždy jen důsledek určitého více či méně legálního tlaku zaměstnanců, a tedy vždy na úkor nadhodnoty.
Pracovní teorie hodnoty snad u všech teoretiků sklouzává do polohy řešení jakýchsi vnitřních rozporů mezi stavovými veličinami, aniž je zohledněn faktor multiplikačního efektu. Co tím mám na mysli:
Základní Marxův vzorec Yind. = c + v +m nechme v této obecné podobě a pro jednoduchost předkládejme, že organické složení kapitálu je u všech výrobců shodné (70 / 30) a v čase se nemění. Získáme tak jen mírně modifikovaný vzorec Yprůměr = cprůměr +vprůměr +mprůměr.
Pro jednoduchost dále předpokládejme, že "c" představuje veškeré náklady spojené se strojním vybavením (odpisy), s nákupen surovin a materiálů a dále všechny nakupované služby v části, která by za podmínek provádění těchto služeb vlastními silami představovala rovněž "c".
Pro "v" předpokládejme, že jde o veškeré mzdové náklady zaměstnanců a dále o tu část nakupovaných služeb v části, která by za podmínek provádění těchto služeb vlastními zaměstnanci představovala rovněž "v".
V matematickém vyjádření bude hodnota produkce v čase d1 rovna 130 (c =70, v = 30 a m = 30) a nadhodnotu můžeme ztotožnit se ziskem. Míra zisku je cca 23 %, což je celkem reálné.
Kapitalista si z tržeb za svou produkci v čase d1 přivlastní "m", tedy 30. Je pouze na něm, jak s ní naloží. Pro jednoduchost předpokládejme, že jednu polovinu nadhodnoty investuje do rozšíření výroby, druhou polovinu spotřebuje. Jak se nám změní situace v čase d2?
Yd1 = 70c + 30v + 30 m
Yd2a = (70c + 0,7*15c) + (30v + 0,3*15v) + m (=100% *(30v + 0,3*15v))
Yd2a = 80,5c + 34,5v + 34,5, = 149,5 (investice do vlastní výroby)
Rozdíl mezi "c+v" v čase d1 a v čase d2a činí 15. Tím jsme vyřešili otázku části nadhodnoty použité k rozšíření produkce.
Marx zřejmě z ideologických důvodů (vykořisťování) předpokládal, že část nadhodnoty spotřebovaná pro osobní potřebu kapitalisty je tedy v podstatě naprosto zbytečnou spotřebou a jaksi z hospodářství vypadává bez užitku (požadavek na zvýšení mezd je tedy oprávněný). Ve skutečnosti byla část této nadhodnoty (Yd2b1) spotřebovaná kapitalistou použita na výstavbu jeho domu a nákup kočáru (v dnešní době jistě nadstandardního osobního vozu nebo ještě lépe osobního tryskáče), druhá část (Yd2b2) byla použita na mzdy pro domácí personál a kočího/řidiče či pilota.
Oproti situaci v čase d1 bylo nutné "založit" firmu na výstavbu domu a výrobu kočáru a najmout potřebný personál (jde o první dům a první kočár). To, že tento první dům a tento první kočár "koupí" sám kapitalista je nepodstatné.
Yd2b = 4,04c + 1,73v +1,73m = 7,5 (část nadhodnoty použitá pro nákup domu a dopravního prostředku z vlastních nových závodů)
Zbývající část přivlastněné nadhodnoty (7,5) použije kapitalista na mzdy domácímu personálu a kočího (v =7,5), takže konečná podoba Yd2b = 4,04c + 9,23v + 1,73m = 15. Je jasné, že domácí personál a kočí se na tvorbě nadhodnoty nepodílí.
Ještě je třeba vyřešit ekonomické užití 30v z období d1. Řekneme, že všichni dělníci se rozhodnou veškerou získanou mzdu vložit do výroby (je v principu jedno, zda jde o vlastní výrobu nebo půjčku do jiné výroby, včetně závodu, kde pracují, pokud získají nárok na nadhodnotu).
Yd2c = (30 *0,7 + 30*0,3 + 30*0,3*100%) = 21c + 9v + 9m = 39
Nyní již můžeme zjistit celkový stav v čase d2, tzn.
Yd2a = 80,5c + 34,5v + 34,5m = 149,5 (investice do vlastní výroby) +
Yd2b = 4,04c + 9,23v + 1,73m = 15 (osobní spotřeba) +
Yd2c = 21c + 9v + 9m = 39 (kapitalizace mzdy dělníky)
----------------------------
Celkem: 105,54c + 52,73v + 45,23m = 203,5
Celkově se v čase d2 zvýšila hodnota "c" o 35,54 a "v" o 22,73, objem nadhodnoty tak vzrost o 50 %, i když míra nadhodnoty klesla ze 100 na 86,7 %.
Přihlédneme-li k tomu, že i na výrobě materiálu pro stavbu domu a strojního zařízení pro výrobu kočáru/auta/letadla se podílel variabilní kapitál (konec konců veškeré "c" je zhmotnělá práce), pak je jasně vidět, že se objem "v", tedy mezd zvýšil.
I toto, tedy na první pohled "zbytečné" spotřebování nadhodnoty, vede ve skutečnosti k rozvoji výroby. Kapitalista musí, ať chce nebo ne (jakože jistě chce) expandovat. Kapitalista tak pohlcuje další a další teritoria, vtahuje do výrobního procesu další a další lidi a pro zajištění výroby (a tedy další nadhodnoty) vytváří i nové oblasti spotřeby. Sám kapitalista tedy i svou spotřebou zvyšuje objem mezd a vytváří podmínky pro rozšíření celkové spotřeby, a to i za situace, kdy dochází k poklesu míry nadhodnoty – absolutní velikost nadhodnoty se ale zvyšuje.