Globalizace 14/ Neomarxismus

 Adam Votruba se ve svém nedávném příspěvku na portálu !Argument pokusil vyrovnat s moderním a pravicí často kritizovaným myšlenkovým směrem označovaným jako "neomarxismus" – viz http://casopisargument.cz/2019/10/18/jak-rozumet-sporu-o-neomarximus/ . Shodou okolností (možná) na obdobné téma (i když pojem "neomarxismus" přímo nepoužil) připravil a uveřejnil na portálu Institutu Václava Klause svůj příspěvek i Jiří Weigl – viz http://institutvk.cz/clanky/1408.html , v němž se zamýšlí nad silou myšlenek Marxe na současném Západě.

Zatímco Jiří Weigl vidí západní liberalismus jako novou formu marxismu stojící rovněž na třech (nových) pilířích – masové migraci, genderové ideologii a klimatickém alarmismu – a primárně se staví proti těmto Západním filosofickým zdrojům, Adam Votruba se pokouší o hlubší a historicky obsáhlejší analýzu současného hledání příčin vedoucích k revitalizaci marxismu a zejména k formě této revitalizace.

Přesto, že oba autoři dospívají k závěru, že neomarxismus představuje významné riziko pro současnou civilizaci, resp. její hodnotový rámec, zůstávají pouze u víceméně obecného popisu jevové stránky tohoto pojmu. Abychom byli schopni se v problematice lépe orientovat, je nutné nejprve si definovat "neomarxismus".

Podle Socialistické encyklopedie (viz:  https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Neomarxismus) představuje neomarxismus souhrnné označení pro sociologicko-filosofické a ekonomické koncepce, zejména západoevropské a americké, které se snaží na základě nových intepretací Karla Marxe nebo na základě návratu k tzv. autentickému marxismu analyzovat nové jevy kapitalistické společnosti. Encyklopedické heslo obsahuje i velmi obsáhlý výklad k vývoji neomarxismu a jeho členění na různé směry. Poprvé termín "neomarxismus" pravděpodobně použil již v roce 1901 Franz Mehring.

Je celkem pochopitelné, že i řada dalších levicově orientovaných teoretiků a filosofů se pochopitelně ke konci života Marxe a zejména po jeho smrti jeho odkazem intenzivně zabývala a pokoušela se jeho teoretický odkaz rozpracovávat na aktuální podmínky nebo podle zkušeností ze společenského vývoje. 

Pro pochopení místa neomarxismu v dnešní společnosti je nutné se zamyslet nad vlastním marxismem, resp. vývojem myšlení Karla Marxe. Pro tento vývoj je charakteristické a pro další vývoj marxismu dominantní, že základní Marxovy představy o soudobé a zejména budoucí společnosti byly vyjádřeny v celkem útlém dílku, možno říci pamfletu (hanopisu kapitalistické společnosti), v Manifestu Komunistické strany třicetiletým Marxem v roce 1848. Základní představy o budoucí společnosti (a cestě k jejímu dosažení) však byly Marxem představeny již několik let před tím Svazem komunistů.

Marx se tedy pro vizi komunistické společnost nadchl jako velmi mladý novinář a v dalších letech se pouze snažil tuto společnost obhájit jak v diskusích s dalšími revolucionáři, tak potvrdit v oblasti teorie – výsledkem je pak jeho nedokončený Kapitál. Ztotožnění se se svou vizí bylo až tak silné, že nepřijímal žádné argumenty zpochybňující tuto vizi a že i ve své teoretické práci (Kapitál vyšel až v roce 1867) žádným způsobem nezohlednil dynamický společenský vývoj a jeho dopad na svůj myšlenkový svět, přestože v předmluvách k pozdějším vydáním Manifestu je již tento vývoj zmiňován.

Pokud by byl Marx skutečně objektivní vědec, obtížně by mohl presentovat svá reprodukční schémata (Y = c + v + m) s kapitalistovou snahou o maximalizaci nadhodnoty (m) a minimalizaci mzdy (v) – (citace: "Náklady na dělníka se proto omezují téměř výhradně na životní prostředky a udržení jeho rodu", K. Marx, B. Engels, Manifest komunistické strany, str. 38, Nakladatelství Svoboda, 1974). Už v době vydání Kapitálu muselo být jasné, že (m) nemůže kapitalista spotřebovat pouze neproduktivně. Zde zřejmě Marx vnímal mechanicky kapitalistu jako aristokrata z předchozího společenského řádu, který skutečně téměř veškerý nadprodukt – mimochodem velmi malý oproti nadhodnotě za kapitalismu – mohl neproduktivně spotřebovat. Kapitalisté, zejména ti prvotní maximálně akumulovali (skutečně usilovali o maximalizaci m), ale tuto nadhodnotu okamžitě investovali do rozšíření výroby a jejich životní standard byl v mnoha případech výrazně nižší, než u předchozích "vykořisťovatelů" – tedy aristokracie. Právě tyto nové investice nasávaly do výrobního procesu další pracovní síly a vnášely do celkového reprodukčního procesu další (v) a umožnily tak zajistit odbyt již vyrobené produkce. Kapitalismus tak přes tržní mechanismy hledá optimální úroveň (v) a (m), nikoliv maximalizaci (m). Tím samozřejmě nechci bagatelizovat tehdejší jistě naprosto zoufalé životní a pracovní podmínky (dlouhá pracovní doba, práce dětí, žádné zdravotní nebo sociální zabezpečení a další vymoženosti dnešní doby, např. pracovní bezpečnostní předpisy) a snahy o jejich zlepšení.

Největší slabinou Marxovy teorie je naprosté nepochopení výjimečnosti kapitalistického výrobního způsobu, který na rozdíl od všech předchozích a zřejmě i budoucích (alespoň podle toho, jak se nám dnes prezentují) jako jediný je schopen zabezpečit tvorbu nadhodnoty umožňující současnou historicky zatím nepoznanou životní úroveň.

Marx se se svou vizí utopické (i když v jeho pojetí a zejména v pojetí jeho následovníků v období tzv. reálného socialismu vydávané za vizi vědeckou) společnosti natolik ztotožnil, že nebyl schopen a zejména ochoten akceptovat jakékoliv pochybnosti spojené s realizací této vize při znalosti různorodosti lidských potřeb a schopností. Období mezi kapitalistickou třídní společností a komunistickou beztřídní společností je pro něho něčím, co nestojí za řešení, jako by se toto období soustředilo do jednoho dne, nebo noci, v níž proběhne (snad celosvětová) revoluce a po ní už následuje jen zářná komunistická společnost bez jakýchkoliv problémů.

Tento idealismus srovnatelný s náboženským vytržením, je charakteristickým znakem všem neomarxistických směrů. Jejich dogmatický filosoficko-ekonomický koncept tak může být aplikován i (nebo dokonce pouze) v totalitních systémech, v nichž je zájem jedince naprosto podřízen vyššímu cíli celku. Při Marxově silném odporu ke státu, který pokládal pouze za nástroj udržení třídního panství, by budoucí společnost měla být zřejmě řízena vyvolenou kastou komunistů. Jeho razantní prosazování proletářské revoluce nedávalo žádný prostor pro demokratický evoluční vývoj.

Při tom Marx neřešil ani naprosté odcizení člověka ve výrobním procesu a jeho redukování na jakéhosi univerzálního pracovníka-dělníka, schopného pracovat kdekoliv, bez nutnosti kvalifikace, bez nutnosti kontinuity na předchozí generace, jejich morální a hodnotový rámec. Dokonce i tzv. reálný socialismus, jako jedna z větví marxismu se pokoušel toto odcizení odstraňovat nejrůznějšími formami vtahování pracovníků do rozhodovacích funkcí, bohužel většinou pouze formálně a značně direktivně. Individuální osobní iniciativa nebyla systémově podporována.

Zjevná neurčitost a bezbřehost marxismu je samozřejmě výborným zdrojem pro obhajobu nejrůznějších pozdějších i dnešních vizí a koncepcí jejich realizace. Směrů, které můžeme označit jako neomarxismus ve smyslu jejich navázání na původní Marxův intelektuální odkaz, je pak nepočítaně, přičemž řada z nich samozřejmě zpochybňuje "pravost" a "správnost" těch ostatních. V tom je marxismus neuvěřitelně životaschopný i tolik let po Marxově smrti, a to i v dnešní společnosti, která s tou Marxovou už má jen velmi mále společného. Ale každý si v něm může najít to, co je dle jeho názoru právě společné, trvající, aktuální i pro dnešek.