Globalizace 15/Idea rovnosti

Ve svém předchozím příspěvku jsem se primárně věnoval obecnějšímu pohledu na Marxe a možnému přežívání jeho myšlenkového odkazu do dnešní doby v podobně různých "neomarxismů". Na rozdíl od Adama Votruby – viz:  http://casopisargument.cz/2019/10/18/jak-rozumet-sporu-o-neomarximus/ , který se pokusil popsat rozdíly mezi nimi a dotkl se i pohledu "tradiční" levice, Jiří Weigl – viz:  http://institutvk.cz/clanky/1408.htmlse zaměřil na širší kulturní a geopolitické hledisko. Marxismus včetně všech jeho nových interpretací je dle jeho názoru jednoznačně záležitostí Západního (myšleno západoevropského, eventuálně amerického) sociálně kulturního okruhu. Sovětský socialismus je v podstatě jen neúspěšný import ze Západu. Démonizace dnešního Ruska jako věčného nositele idejí reálného socialismu pak je jen skrytou snahou vytvořit prostor pro jednu z jiných větví neomarxismu, tentokrát stojících na podpoře migrace, genderové ideologii a klimatickém alarmismu.

S teritoriálním vymezením zdroje marxismu lze jistě souhlasit. Postavit soudobé progresivistické myšlenkové proudy pod hlavičku marxismu je však značně zkratkovité. Marx v polovině 19. století v žádném případě neřešil problém migrace (tehdy možná probíhal opačný trend – transfery odsouzených k výkonu alternativního trestu v koloniích), Marxovy charakterové vlastnosti spíše ukazují na egoistickou a despotickou hlavu rodiny a nějaký klimatický problém rovněž nikde neřešil. 

Vydávání novodobého extrémního liberalismu za produkt rozvinutí Marxova odkazu je odvážné. Sám Marx naopak je některými filosofy označován za tradicionalistu a jeho celkový přístup k organizaci revoluce a následnému udržení moci proletariátem nemá s liberalismem nic společného, spíše evokuje představu vojenské disciplíny až totality.

Ohrazování se některých representantů extrémní/progresivistické levice proti označení "neomarxisté" je pak velmi snadné.

Zkratkovitost obsažená v příspěvku Jiřího Weigla je značným zklamáním. Autorovo vypořádání se s novými myšlenkovými směry stojícími v přímém rozporu k tradiční organizaci společnosti včetně naprostého zatracení vědy (dohledatelné např. viz - https://www.epravo.cz/top/clanky/kritika-osobovani-si-odbornosti-na-zivot-osobnost-ci-dusi-ditete-aneb-o-pravnim-postaveni-ditete-v-postmoderni-spolecnosti-110196.html?utm_medium=email&utm_source=newsletter&utm_campaign=novinky-epravo-cz-8-11-2019 ) lze jistě chápat a i s ním souhlasit. Problém však vyvolává autorovo směřování zdrojů všech dnešních extrémních teorií někam do doby osvícenství nebo dokonce do doby středověkých herezí. Jejich "základní a nejdůležitější ideou, na níž je celý tento ideový směr vystavěn, je idea rovnosti" (JW). I kdybychom tuto tézi přijali jako platnou, nic to nemění na skutečnosti, že společnost na určitém stupni svého vývoje dospívá k poznání, že další rozvoj je možný pouze za podmínky určité (jistě ne absolutní) rovnosti. I průkopníci kapitalistického výrobního způsobu v jeho počáteční fázi očekávali rovné podmínky (ve vztahu k aristokracii) při jejich vstupu na trh.

Je proto nutné jít více do hloubky problému, do analýzy současné společnosti. Bez ní jde pouze o levné (i když jistě pozitivně ocenitelné) přihlášení k tradičnímu výkladu světa, avšak snadno odmítnutelné názorovými oponenty jako zpátečnictví.

Zejména ve vazbě na připravovaný vstup nového politického subjektu – Trikolory (k níž jistě autor myšlenkově patří) – na politickou scénu je nutno vycházet z aktuálních společenských podmínek. Připravenost společnosti akceptovat politickoekonomické změny v Listopadu 1989 není v žádném případě dohledatelná v dnešní době. Jestliže šlo v roce 89 o návrat k tradiční politické kultuře (multistranický demokratický systém) a ekonomickým principům (tržní ekonomika), dnes společnost nic podobného nepožaduje. Naopak dochází spíše k negaci demokracie a trhu, aniž je v dohledu nějaká smysluplnější alternativa, s níž by bylo možné nebo dokonce doporučeníhodné se ztotožnit. 

Nejmasovější nedávné demonstrace, ať už si o nich a jejich organizátorech myslíme cokoliv, ve své podstatě útočí na zastupitelskou demokracii s cílem nastolit vládu ulice a kriminalizací vlastníků podnikatelsky úspěšných entit vyjadřují svůj odpor k soukromému vlastnictví jako takovému.   Odmítání těchto nových symptomů společenské krize poukazem na jejich více či méně skrytý myšlenkový zdroj v Marxově extrémním levičáctví nemůže zajistit dostatečnou politickou podporu.

Možná nečekaný a rychlý nástup progresivistického levičáctví svědčí pouze o nečekaném a rychlém přibližování české společnosti té Západní, což byl konec konců i jeden z cílů Listopadu 89. Stavět se nyní do pozice překvapeného a svalovat vinu za tento typ vývoje na jakési zákeřné ideologie, je krátkozraké a v žádném případě nám nepomůže se v tomto vývoji správně orientovat a přijímat adekvátní rozhodnutí.

Zda je společnost Západní, stejně jako naše skutečně na křižovatce, nechť je předmětem nějaké konstruktivní diskuse. Křižovatka totiž znamená místo, kde se nabízí minimálně dvě cesty. Z autorova příspěvky se lze pouze dohadovat, zda těmito cestami jsou buď společnost tržně demokratická, nebo totalitně rovnostářská. Přitom se jaksi zapomíná, že tržně demokratická společnost existovala možná v období laissez-faire kdysi na počátku kapitalismu a pak paradoxně u nás po Listopadu 89, kdy, stejně jako kdysi, se trh volné soutěže budoval na "zelené louce", tentokrát na troskách státního monopolismu. 

Po třiceti letech budování kapitalismu jsme ze systémového hlediska na stejné úrovni, jako kapitalismus západní, který nebyl ovlivněn experimentem státního, monopolního kapitalismu pod hlavičkou reálného socialismu. Nemělo by být překvapením, že frustrace společnosti západní se začíná objevovat i u nás. Skutečnost, že naše společnost má vlastní negativní zkušenost s totalitním státně-monopolním kapitalismem/socialismem pak nemůže být vnímána jako věčná. Nastupující generace tuto zkušenost již nemá a její akceptace hodnot západní nastupující generace je celkem logická a očekávatelná.

Kromě mladé nastupující generace vyjadřující často naivně a demagogicky své požadavky a představy o vlastním budoucím životě (pomoc migrantům, genderismus, klimatický alarmismus) se v našich podmínkách k tomuto směru staví velmi vlažně až dokonce chápavě i starší generace, která zažila reálný socialismus a zejména ohromné vzedmutí osobních očekávání v prvních letech po Listopadu 89. Mezi příslušníky této starší generace bychom našli jen málo těch, kteří neviděli svou budoucnost jako úspěšný podnikatel. Podnikatelské neúspěchy pak znamenaly velké zklamání často doprovázené zadlužením a problémy v osobním a rodinném životě. Pouze ti schopnější se uchytili opět jako řadoví zaměstnanci, tentokrát často v nadnárodních korporacích. Zviditelňování těch úspěšnějších, a dokonce jejich vstup do politiky nerealizovatelný bez osobního, v očích obyčejných lidí gigantického majetku, zákonitě vyvolává závist a živí rovnostářské ideje.

Volání po návratu k tradiční parlamentní demokracii a ke vše optimálně řešící ruce trhu je přesně to, co většinu společnosti dnes již nemůže oslovit a pro co se již nikdo nenadchne. Společnost jak ta naše, tak ta západní je dnes někde jinde a stejně jako naše společnost i ta západní čeká na vizí, s níž by se mohla ztotožnit. Vizi, která by ji dala nějaký smysl života, ne jen bohaté životní prostředky pro pouhé přežívání. Pokud většina členů společnosti pouze přežívá, bez výrazného pocitu zásluhovosti na vytvořeném společenském bohatství, nelze se pak divit nastupujícímu rovnostářství – tam, kde není zásluha, nemůže být ani různá odměna. Problémem tak není rovnostářství, ale systém bezzásluhového parazitování na společenském bohatství. Nikoho by nemělo pak překvapit, že největší zastánci rovnostářství jsou ti, kteří v životě nepracovali v odvětvích produkujících společenské bohatství a nebyli konfrontováni s náročnými výrobními podmínkami.

Otázka tak zůstává – od které společenské nebo sociální skupiny by měla přijít nová vize a návrh systémových opatření umožňujících jejich realizaci. Vize vznikají tam, kde se vyskytuje společenské pnutí. Zatím tedy pouze tam, kde je pociťována sociální vyloučenost (v případě některých minorit) nebo naopak silný pocit osobního uplatnění (pirátský kariérismus). Ale co dál?