Při shánění publikace Ilony Švihlíkové a Miroslava Tejkla "Kapitalismus, socialismus a buducnost (s podtitulem ... Mikeš u přišel)" mi v knihkupectví byla nabídnuta knížka Jacoba Fielda "Funguje kapitalismus?".

Lehce jsem do ní nahlédl a rozhodl se ji sice nekoupit (důvody vysvětlím za chvíli), ale také si ji půjčit k prostudování v knihovně.

Autor knihy Jacob Field vystudoval moderní dějiny na universitě v Oxfordu a titul Ph.D. získal na universitě v Cambridge, kde dostal post-doktorandské místo v Cambridgeské skupině pro historii populace a sociální struktury. Zde pracoval na projektu zkoumajícím profesní strukturu Velké Británie od 14. do 19. století. V roce 2012 se přestěhoval na Nový Zéland, kde učil dějiny hospodářství na universitách Massey a Waikato. Napsal čtyři populárně naučné knihy o historii, poslední z nich se jmenuje "D-Day in Numbers" (Den D v číslech). Nakladatelství Routledge vydalo upravenou verzi jeho doktorandské práce nazvané "London, Londoners, and the Great Fire of 1666: Disaster and Recovery (Londýn, Londýňané a velký požár roku 1666: Neštěstí a obnova). V současné době pracuje jako výzkumník na Cambridgeské univerzitě a zabývá se studiem hospodářských dějin Londýna.

Tolik údaje k autorovi z obálky publikace.

Knížka "Funguje kapitalismus?" je napsána zřejmě stejně jako ostatní, populárně naučně. Úvodem autor doporučuje podle hloubky zájmu čtenáře číst jen text velkým písmem a pokud má zájem hlubší, může číst i text menším písmem. Publikace také obsahuje neuvěřitelné množství ilustračních fotografií a obrázků. Každého, kdo si představuje vědecké pojednání v podobě Marxova Kapitálu, je trochu v rozpacích. Jde skutečně o velmi lehké čtení pro moderního čtenáře na úrovni učebnice dějepisu pro 8. a 9. ročník základní školy.  

Tím bych mohl být s knihou "vyrovnán", její přidaná hodnota není příliš velká. Přesto v souvislosti s mnohem vědečtější prací Ilony Švihlíkové a Miroslava Tejkla lze i zde nají několik zajímavých informací nebo myšlenek.

Zřejmě díky své orientaci na studium historie, a zde zejména na období před kapitalismem, je autor schopen vnímat místo kapitalismu ve vývoji lidstva mnohem komplexněji, než autoři začínající Marxem nebo dokonce ještě později. Fieldem uváděný průměrný růst příjmu na hlavu v letech 1000 až 1820 ve výši 0,13 % ročně by měl být dostatečnou výstrahou pro všechny, kteří se opájí iluzí jakéhosi nekapitalistického výrobního způsobu, tedy výrobního způsobu, který nebude založen na tvorbě nadhodnoty.  Očekávat od rychlé likvidace kapitalismu zachování technického pokroku a všeobecného bohatství známého z dneška je velmi naivní.

Intelektuální levičáctví autora publikace je snad nejzřetelnější v jeho doporučení řešit problémy kapitalistického nerovného bohatství 100%-ní dědickou daní. Problémy s jejím zavedením autor spatřuje v odporu těch, kterých by se měla týkat. Je možné, že Jacob Field je sirotek a nic nezdědil po svých rodičích, žije z "ruky do huby", je mladý, nemá žádný majetek a ani žádné děti, takže po něm nikdo nic dědit nebude. Možná, že je to takový filantrop, že před smrtí vše daruje nějaké úžasné nadaci, která bude dále jeho dílo rozvíjet. Každého jiného občana, který má děti, bude těžko pro svůj "úžasný" nápad získávat.

100%-ní dědická daň by v první generaci znamenala pouze ještě větší koncentraci majetku jen v rukou několika historicky nejbohatších a v druhé generaci již půjde o totální zespolečenštění. Zřejmě ti, kteří by neměli na dědickou daň, by museli svou pozůstalost předat státu, anebo by ji stát získal jako odúmrť. Lze si jen postěžovat, že tito "mudrlanti" nezažili reálný socialismus s jeho znárodněním i poslední hospody. Byl to mnohem rychlejší proces. Ale ani reálný socialismus nezašel tak daleko, aby zavedl 100%-ní dědickou daň.

Na rozdíl od mnoha jiných autorů spojuje společnost po kapitalismu se společností méně patriarchální, možná až matriarchální. Všechny společnosti od prvobytně pospolné jsou jednoznačně patriarchální. Přirozená dělba práce mezi mužem a ženou umožnila společnosti přežít. Žena se starala o rodinu, děti, domov, muž se mohl plně věnovat zajištění životních potřeb pro rodinu.

Současná společnost skutečně již tuto dělbu nevyžaduje. Stále více rodin získává prostředky k obživě ze společenských zdrojů – nejrůznější příspěvky, příplatky, sociální sítě, školství a zdravotnictví zdarma apod. Význam muže jako živitele rodiny postupně, nic méně trvale a v poslední době i velmi rychle upadá. Počet žen vychovávajících děti bez muže roste a tyto ženy nejsou ani ekonomicky, ani společensky žádným způsobem hendikepovány. Naopak pro své dcery jsou vzorem, takže ty už ani o rodinu a děti nestojí. Vývoj nasvědčuje tomu, že se tady Jacob Field mýlí. Kapitalismus vytvořil podmínky pro odstranění patriarchátu a otevřel dveře revitalizaci matriarchátu. Žádný jiný výrobní způsob před ním nedal ženám tak rozsáhlá práva, jako právě kapitalismus (je-li to ještě vůbec kapitalismus).

Neměli bychom být překvapeni dnešní mladou generací a jejich representanty (u nás Piráti), pokud takoví "velikáni ducha" jako Jacob Field mohou učit dnešní mládež.

Naštěstí Jacob Field ještě nedospěl do situace, kdy by za vzor společnosti pokládal civilizace známé ze sci-fi románů typu "Brave New World" (česky lépe pod názvem "Konec civilizace") od Aldouse Huxleye nebo filmů jako polská "Sex-mise".

Ale jak dlouho?

... aneb Mikeš už přišel.

Na blogu docenta Valenčíka, v části, kde se řešila otázka, jak chápat kapitalismus, se v komentáři od maxim2 objevil odkaz na publikaci Ilony Švihlíkové a Miroslava Tejkla "Kapitalismus, socialismus a budoucnost" s podtextem "aneb Mikeš už přišel" - http://radimvalencik.pise.cz/6701-teorie-dneska-jak-chapat-kapitalismus-ii-124.html .

Komentář od maxima2 jsem okomentoval velmi stručně s tím, že se pokusím publikaci sehnat a trochu více se s jejím obsahem seznámit. Díky meziknihovním zápůjčkám se mi to podařilo.

Pro mne, jako celoživotního praktika jen částečně "líznutého" teorií politické ekonomie během vysokoškolského studia, je vždy fascinující schopnost teoretiků dohledat i tu nejmenší shodu nebo naopak rozpor mezi názory ostatních teoretiků.  Téměř třetina publikace je tomu věnována a do značné míry je odrazem profese autorů. Jako základní učebnice pro vstup do studia dějin politické ekonomie, vynikající.

V souladu s názorem maxima2 autoři skutečně "vyřešili" problém nadhodnoty/nadproduktu všeobecně platnou kategorií renty. Globální, monopolistická společnost již není založena na antagonismu vlastníka výrobních prostředků a vlastníka pracovní síly realizujícím se na trhu, ale na "čerpání renty". Jediné, co dnes ještě zbývá z původního (kapitalistického) společenského řádu, je časově omezený rozpor "příjmové elity" (bývalí vlastníci výrobních prostředků a vrcholový management korporací) a "společenské většiny" (bývalí námezdně pracující). Neexistuje tedy již zisk (odměna za soukromé vlastnictví) a z logiky věci ani mzda (odměna za práci). Příjmem obou skupin je renta, jejíž výše je odvislá od jejich specifického postavení ve společnosti.  Původní Marxova renta I (vyplývající z omezeného, nerozšiřitelného rozsahu půdního fondu) a renta II (vyplývající z rozdílné bonity půdy) – tedy jakési "nadpříjmy" nezávislé na vlastní práci, jsou pak v pojetí autorů publikace zobecněny na veškeré příjmy, neboť současný (nebo blízce budoucí) trh již není dostatečně rozšiřitelný, aby do něj mohl vstoupit další kapitalista, a pracovník, jehož znalosti a zkušenosti jsou zřejmě rovněž obtížně nahraditelné jiným zaměstnancem.  

Míra ingerence státu do hospodářství je nepřehlédnutelná a přes státní rozpočet je využívána jak "společenskou většinou", tak i "příjmovými elitami". Zdá se, že všichni fungují jen díky této permanentní finanční infuzi, kde jediné, co je odsouzeníhodné je skutečnost, že někteří, tedy zejména manažeři globálních korporací a různí jejich poradci – tzv. "příjmová elita" - získávají těchto prostředků více než zbývající "společenská většina". Právě v této oblasti se autoři odklání od přesného vědeckého přístupu a vnáší do tématu svá moralizující hlediska podpořená často velmi emocionálními výrazy. Snaží se společenský pohyb subjektivně usměrnit cestou aktivizace sociálně demokratických programů směřujících k omezení nebo likvidaci "příjmové elity". Je-li renta skutečně tím, za co ji autoři vydávají, a je-li současný kapitalismus kapitalismem rentiérským, bude jím tak dlouho, než se vytvoří podmínky (objektivně) pro další stadium vývoje.

Klesající rozsah kapitalistického vykořisťování (nebo dokonce jeho neexistence) vyvolává samozřejmě otázku jiného zdroje "bohatství", které nahradí nadhodnotu. Autoři publikace vidí zdroj přebytku (a tedy zřejmě i renty) v (a) společenském znalostním dědictví, (b) v přírodních zdrojích. Přebytek tak vzniká jakoby automaticky, pouhým působením znalostního dědictví (stále nová efektivnější řešení) v součinnosti s přírodními zdroji. Protipólem přebytku je reprodukční dluh nutný k obnově. O tom, jak je společnost bohatá (a tedy jak velkou rentu může uvolnit) rozhoduje rozdíl mezi přebytkem a reprodukčním dluhem.

Jak už jsem uvedl, nejsem žádným teoretikem, a tak bych se rád vyhnul nějakým zásadním soudům. Laicky ale vnímám tuto konstrukci jako jakýsi návrat někam k předkapitalistickým teoriím, např. fyziokratům. I když i nadále existují zastánci pracovní teorie hodnoty, schopní i s instrumentářem této teorie vysvětlit některé současné jevy (např. výrazně vyšší odměny řídícího managementu – viz příspěvek Michaela Kroha http://michaelkroh.pise.cz/23-tajemstvi-kapitalu-i-1.html ) - a některé další odkazy zde uvedené. Rovněž docent Valenčík ve svém příspěvku http://radimvalencik.pise.cz/6802-teorie-dneska-k-odkazu-j-hellera-2-165.html se postavil za existenci nadhodnoty i v dnešní době. 

Nicméně trvat na neměnnosti Marxových schémat by odporovalo vývoji směrem k socialistické čí komunistické společnosti. Kapitalistické vykořisťování jistě nezanikne v jeden den, a to dokonce na celé zeměkouli (viz dřívější chybná představa celosvětové socialistické revoluce). Pravděpodobnější bude scénář postupného odumírání klasických kapitalistických vztahů (tedy i vykořisťování jako kapitalistou přivlastněná nadhodnota) a jejich nahrazení nějakými novými vztahy, a to přes probíhající globalizaci zřejmě lokálně diferencovaně.

Autoři publikace se domnívají, že tyto nové vztahy se začínají již objevovat a prosazovat. Vychází přitom z hypotézy, že zisk jako odměna soukromokapitalistického zhodnocení již není výlučným typem zhodnocení kapitálu a je nahrazen rentou. V praxi to znamená transfer veřejných prostředků do soukromého podnikání. S nárůstem objemu těchto transferů (původně pouze pro odstranění největších disproporcí kapitalistické výroby a v rozporu se záměry rozhodujících kapitálových skupin, později již cíleně pro dokapitalizaci těchto skupin) dochází postupně ke zvyšování podílu veřejných prostředků ve zhodnocovacím procesu. Společenský systém, v němž budou podmínky pro společenské, trvale se reprodukující zhodnocování dominantní, označují autoři publikace jako "sociál".

Sociál by neměl být charakterizován výlučně společenským vlastnictvím, ale společenským zhodnocováním (tedy ve prospěch celé společnosti). I zřejmě nevýznamná rezidua soukromého kapitálu (a soukromokapitalistických vztahů) by mohla existovat, budou-li v souladu se společenským zhodnocováním. O tom, co a jak má být "společensky zhodnocováno" budou rozhodovat jednotlivé rozpočty, přičemž se předpokládá hierarchická struktura rozpočtů od obecních až po regionální (snad i quasi-globální). Demokratické procesy na jednotlivých úrovních by zřejmě měly rozhodovat o zdrojích svých rozpočtů a o způsobu jejich čerpání (určení).

Mottem poslední části publikace je jinotajný návrat kocoura Mikeše, který zřejmě kdysi (snad v Listopadu 89) kamsi odešel, aby se nyní jinudy (tedy přes společenské zhodnocování – přes "sociál") vrátil. Vize nastolená autory – postupné posilování podílu společenského zhodnocování na úkor klasického soukromokapitalistického zhodnocování – je reálná a bez zbytečných omezení i představitelná, mnoha symptomatickými změnami v současné globální společnosti potvrzovaná.

Proč nejsou všichni šťastní, proč všichni nejásají (dokonce dle maxima2 je obecná povědomost o této publikaci ve veřejnosti velmi malá)? Autoři ve své publikaci dostatečně argumentačně prokázali reálnost své teorie. Aniž by to nějak zdůrazňovali, jsou s budoucností tak, jak ji naznačili, zřejmě spokojeni, neboť na žádná rizika "sociálu" neupozornili.

Jestliže minulý vývoj lidské společnosti (civilizace) do nástupu kapitalismu byl tažen jen drobnými přebytky a zejména nárůstem počtu obyvatel, pak opuštění kapitalismu (extrémně dynamický výrobní způsob) nás posune, nebo možná lépe vrátí opět k drobným přebytkům a tedy jen pomalému rozvoji. Nic nenasvědčuje (a bylo by to i zřejmě nesmyslné), že stále rozsáhlejší společenské vědomostní dědictví bude schopné plně saturovat úbytek nadhodnoty nebo dokonce její úplné zmizení.

Všichni bychom si zřejmě měli přát, aby situace, kdy převládne společenské zhodnocování nad soukromokapitalistických, přišla co nejpozději. Tato zbývající doba by měla být využita pro dokončení poslání "kapitálu" a pro optimalizaci organizačních a institucionálních nástrojů "sociálu". Nedostatečně rozvinutá materiálně technická základna "sociálu" by mohla působit značné společenské konflikty a uvolňovat sociální atavismy (nové Listopady 89). Představa, že se společnost bude moci dále rozvíjet materiálně extenzivně, je z důvodu absence dostatečných zdrojů (nadhodnoty), nereálná. Zejména pro významnější investiční akce (infrastrukturní změny) nebude zřejmě společné znalostní dědictví, ani přírodní zdroje schopné vytvořit dostatečně velké prostředky bez hlubokého nebo dlouhodobého reprodukčního dluhu. 

Možná, že právě tato obava z potenciálně zúžené reprodukce a celkového vnitřního zhroucení (konflikt mezi přebytkem a reprodukčním dluhem) způsobila nezájem o tuto publikaci v širší odborné veřejnosti.  Levicové strany dost obtížně mohou stavět své vize na tom, že lidstvo se dostává na vrchol svého rozvoje a nyní již bude následovat jen ústup k rovnostářskému "sociálu". Vyčerpanost přírodních zdrojů totiž neumožňuje stejný životní standard pro všech 7 miliard lidí. Takže navíc sociálně-demokratičtí voliči se budou muset výrazně uskromnit, protože ještě nikdo neprokázal, že se při odstranění "příjmové elity" automaticky vytvoří prostředky pro srovnání všech příjmových rozdílů u "společenské většiny". Je sice možné, že v publikaci nabízená vize replikátorů ze sci-fi seriálů v podobně 3D tiskáren zajistí produkci všeho pro všechny. Ale pouze za situace, že těmito 3D tiskárnami budou rovněž replikováni také "sociáloví" lidé akceptující životní úroveň jen mírně nad hranicí prostého přežití.

Bůh nás chraň!  

(pokračování k předchozímu článku)

Jedinou z významnějších politických stran, ke které jsem se nevyjádřil v předchozím článku – viz http://karelmayer.pise.cz/17-globalizace-7-je-nalevo-skutecne-volno.html , jsou Piráti. Na nich bych rád dokumentoval, kde se dnes nacházíme, a to jak z hlediska našeho středoevropského regionu, tak i z hlediska globálního.

Starý svět založený na objektivním antagonismu kapitalistické společnosti (soukromý vlastník výrobních prostředků proti vlastníkovi pracovní síly) vytvářel dostatečný prostor pro definici zájmů jednotlivých účastníků tohoto antagonismu. Existovalo jasné členění na stranu vlastníků výrobních prostředků - zaměstnavatelů (pravicové strany) a na stranu zaměstnanců nebo nezaměstnaných (levicové strany).

I když v jednotlivých zemích existovaly snadno viditelné rozdíly v prioritách jednotlivých politických stran v rámci levicového nebo pravicového světonázoru, shody převažovaly.

Nedostatky reálného socialismu v oblasti schopnosti nabídnout na Západě viděnou škálu a kvalitu výrobků a služeb (důležité pro většinu populace) a tzv. svobod (důležité pro intelektuální elitáře) nám nedovolily vidět změny probíhající v západní společnosti. Hnutí hippies ve Spojených státech, studentské bouře ve Francii, Greenpeace a další aktivistická hnutí byla vnímána jako jakési exotické, okrajové výstřelky několika extravagantních, často pod vlivem drog vystupujících mladých jedinců či malých skupin.

A tak jako česká společnost prošla za posledních třicet, respektive padesát let ohromným společenským vývojem, obdobně ohromným společenským vývojem prošla společnost označovaná jako "západní". Automatizace, robotizace, komunikační technologie spolu se sexuální svobodou naprosto rozvrátily rodinné a společenské struktury založené na tradičních modelech.

Tradiční živitel rodiny (kvalifikovaný dělník, řemeslník) se stal "chráněným druhem", tradiční vychovatelka dětí se stala manažerkou, v nejhorším případě samostatnou, příjmově nezávislou "kolegyní". Aniž bychom si toho všimli, společnost čistě patriarchální se postupně stává společností matriarchální.  

A společnost matriarchální je postavena na jiných prioritách a případné hrozby a ochranu před nimi vidí úplně jinde. Částečně jsem to zmínil i ve svém komentáři k výsledku voleb na Slovensku – viz. http://karelmayer.pise.cz/16-globalizace-6-jeste-k-zuzane-caputove.html .

Tradovaná válka pohlaví u nás sice kdysi skončila se Šárkou a Ctiradem (zřejmě jako hluboce vnitřně tradovaná porážka prvotního matriarchátu nastupujícím patriarchátem), ale vrátila se nám postupnou emancipací ekonomicky na muži nezávislých žen v současnosti.

Revitalizace matriarchátu v podmínkách moderní společnosti se projevuje řadou změn v tradičně mužských odvětvích a činnostech a má pochopitelně svůj odraz i v politice, která až dosud byla dominantně ovládána muži. 

Zřejmě největší změnou v politice je odklon od respektovaného vůdcovství založeného na racionálních, snadno měřitelných výsledcích, representovaného starším, zkušeným mužem, směrem k emocionálním rozhodnutím, s jen obtížně měřitelnými výsledky, representovanými mladší, atraktivní ženou.  

Typicky mužská témata jako ochrana teritoria před sousedními komunitami (nacionalismus, rasismus) a demonstrace společenského postavení materiálním bohatstvím jsou nahrazována tématy typicky ženskými (přátelství, empatie) demonstrovanými materiálním rovnostářstvím.

Piráti dnes efektivně reflektují současnou společnost skládající se z mladých mužů, které v neúplných rodinách vychovávaly matky nebo starší sestry v prostředí naprosté absence autorit a respektu k nim. Tito mladí muži sice velmi dobře vědí, co je moderní, jsou však všechno možné, jenom ne disciplinovanými muži ochotnými se poprat za svou rodinu, zemi. Nic z toho totiž neznají, nemají, na něco takového je nikdo nepřipravil.

Na první pohled nepochopitelný název strany v zemi bez jediného kilometru mořského pobřeží získá úplně jiný obsah, uvědomíme-li si, že nejznámější pirát Sandokan nebyl žádným pirátem (z řec. peiratés = lupič), ale neohroženým bojovníkem s patriarchálními autoritami holandské a britské koloniální říše, pomáhající chudým. Tedy vše, co lze najít v hodnotovém žebříčku matriarchátu.  

Mladá generace vychovaná na dobrodružných filmech o Sandokanovi (tedy žádný nesmiřitelný třídní boj formující levo-pravé vnímání politiky) nerozumí a nebude rozumět dnešním starším politikům hluboce zapouzdřeným v tradičním členění politiky na levicovou a pravicovou.

Piráti mají před sebou skvělou budoucnost danou jejich pozitivním vztahem k migraci (migrantům je třeba pomoci), pozitivním vztahem ke globalizaci (Země je nás všech), pozitivním vztahem k Evropské unii (všichni jsme Evropany). Tedy vše, co je spojováno s levicí. Stanovíme-li etalonem levicovosti tyto "pozitivnosti", pak lze k levici přidat i současnou ODS a TOP. Na pravici pak zůstane pouze klausovské reziduum ODS a SPD.

Název komentovaného článku by tedy měl znít "nalevo už narváno, napravo již volno".

Ilona Švihlíková publikovala na portálu Argument! článek, ve kterém se zamýšlí nad "prázdnotou" na levé části politického spektra, viz:.  http://casopisargument.cz/2019/04/10/vlevo-volno-vpravo-narvano/ . Téměř celý článek se však věnuje pouze identifikaci jednotlivých politických subjektů a stručné charakteristice jejich místa na pomyslné pravo-levé linii. S naznačeným hodnocením lze víceméně souhlasit, i když z článku je cítit zřejmé zklamání ze situace na levé části spektra a to ještě umocněné tím, jak se projevují dvě levicové strany – ČSSD a KSČM.

Článek bohužel neobsahuje žádné vysvětlení této situace, natož nějaký námět k řešení pociťovaného zklamání. Pokusím se o odstranění tohoto nedostatku. 

Česká společnost je historicky levicově-středová a i strany, ať už prvorepublikové nebo nově vzniklé po listopadu 89, mají s pravicí jen málo společného, snad jen rádoby pravicovou rétoriku. Po skutečné pravici v českých poměrech nikdy nebyla a ani dnes není žádná dostatečně silná společenská poptávka. Dochází tak k paradoxní situaci, že zájemci o pravicovou politickou karieru si musí pomáhat pomocnými a zástupnými tématy (referendum, migrace, desintegrace) a testovat, zda se vůbec někdo s těmito tématy ztotožní a dá jim tak alespoň limitní (pětiprocentní) šanci na trvalejší ukotvení v politickém systému.

Nestranný pozorovatel politického dění pak může být trochu zmaten z toho, jak vyčpělá a naprosto okrajová témata jsou těmito subjekty využívána. Protože jde o témata parciální a často vzájemně nekompatibilní, není se co divit, že situace na tzv. pravici je tak chaotická a voličská přízeň tak nestálá. Zřejmě nejzřetelněji je to vidět na současné situaci okolo hledání další cesty v ODS, která se historicky orientovala na tržní ekonomiku a osobní svobodu jednotlivce s minimální ingerencí státu a dnes přešla na pozici unijní tato témata silně deformující. Z pravicovosti zůstal jen verbální boj s komunismem z období reálného socialismu.

Za pravicovější stranu by zřejmě bylo možné pokládat TOP 09, která dle svého názvu se chce, nebo spíše chtěla, orientovat na "Tradici, Odpovědnost a Prosperitu", přičemž nikdy se nikdo nedověděl, o jakou tradici má jít – zda vzhledem k pozadí jejího protagonisty hraběte Schwarzenberga jde o tradici rakouské monarchie 19. století nebo snad ještě starší, feudální, tedy někdy po Bílé hoře. S tím se samozřejmě nelze dlouho v politice udržet a tak se musí najít jiné téma – rusofobie (Rusko vnímané jako tradičně patriarchální společnost) a petrifikace na Srpnu 68.

KDU-ČSL je "klidnou sílou" se širokým záběrem na svůj elektorát, schopná v souladu s křesťanskou věroukou obhájit cokoliv stejně jako cokoliv odsoudit (v Bibli se vždy vhodné zdůvodnění najde). Svou oportunní ideovou flexibilností se sice nestane dominantní stranou na politickém kolbišti, získává však velkou hodnotu jako koaliční partner kohokoliv.

No a pak už nám zbývá jen SPD, strana, která stojí a padá se svým předsedou, který musí témata složitě "vyrábět" a na trhu témat je obtížně "prodávat". Politická síla strany je tak extrémně závislá na poptávce elektorátu a na čase jejího trvání.

Na tzv. levici se pohybuje ČSSD, která svou historií prokázala cokoliv, jen ne levicovost, do značné míry přirozeně komunisty tlačená hluboko ke středu a někdy až za něj. Historicky mizející elektorát (kam se poděla dělnická třída?) nutí stranu k tak neperspektivním tématům jako je zlevňování jízdného nebo orodování za obědy ve škole zadarmo. Levicovost si tato strana spojuje s rozdáváním a s bojem s úspěšnými podnikateli, kteří jsou schopni dát práci jejím voličům, a poslušností k bruselským strukturám.

No a KSČM žije z disciplinovanosti svých historických členů a možná ještě více z odporu voličů k ostatním stranám jako "strana protestu".

Na rozdíl od autorky článku nemyslím, že je na pravice "narváno", skutečně pravicových stran se spíše nedostává. Zoufalá situace na levici je stejná i na pravici. Ani tam, ani tam není žádná strana schopná nabídkou konzistentní a perspektivní program. Dominantní postavení ANO není dáno sílou tohoto sdružení, které ani nelze hodnotit jako stranu, ale naprostou ideovou vyprázdněností stran nalevo i napravo.

Výsledek voleb nového prezidenta/nové prezidentky na Slovensku uspokojil tzv. mainstreamový střední proud. Na obou krajních stranách politického světonázoru však vyvolal pochybnosti až zděšení.

Výrazně negativně se vyjádřila levicová alternativa v názoru docenta Valenčíka – viz   http://radimvalencik.pise.cz/6747-caputova-nadeje-pro-slovaky.html , pro nějž jediným světlým bodem na této volbě je víra, že "Slováci jako národ dospějí".

Svůj názor k tomuto článku jsem již uvedl v komentáři.

Obdobně negativně, i když mnohem kultivovaněji, se vyjádřila pravicová alternativa v příspěvku Jiřího Weigla na stránkách IVK – viz http://institutvk.cz/clanky/1311.html . A právě tento článek mě vyprovokoval k podstatně hlubšímu zamyšlení nad příčinami komentovaného výsledku voleb.

Článek Jiřího Weigla v sobě totiž obsahuje zásadní východisko pro pochopení toho, co se dnes ději, i když v jeho článku to není výrazněji rozvedeno, a to "Zuzana Čaputová, nová prezidentka Slovenské republiky, má jedinou známou přednost a výhodu, kromě toho, že je žena – dosud nic nevykonala, nikdo jí nezná, a tak o ní nelze nic říci. Ani v dobrém, ani ve špatném".Ano, je to žena, mladá, pěkná, nekonfliktní, empatická. Tedy přesně taková, jakou volí ženy a obecně lidé, kteří již mají dost toho nekonečného handrkování, pomlouvání, kritizování, slovních útoků, chvilkových přátelství, která rychle vystřídá nenávist až za hrob, čehož jsme dnes a denně svědky na politické scéně.

Všechny ty Zuzany Čaputové, Angely Merkel, Hilary Clinton a mnohé další ženy ve vrcholových politických funkcích jsou odrazen dnešní reality – destrukce patriarchátu a revitalizace matriarchátu.

Patriarchální společnost byla vždy založena na dominanci, boji mezi muži, z nichž ti nejsilnější nebo nejschopnější se stávali vůdci tlupy, kmene, království, národa. Přitom samozřejmě používali i všechny ty ženami kritizované "nešvary a neplechy" – nepochopitelná spojenectví a jejich nečekaná vypovězení, taktizování – prostě to, co je mezi ambiciózními muži běžné a je jimi samotnými chápáno jako přirozené, k čemu se učí již od mala při boji se sousedními klukovskými partami. V dospělosti to pak rezonuje v politice. To je svět mužů.

Svět žen je založen na bezbřehé komunikaci, která má vést k unavení oponenta, k situaci, kdy problém již nebude tak dramatický, možná, že se i sám vyřeší. Pokud už je nutné nějaké rozhodnutí, tak pokud možno co nejmírnější, umožňující i druhé straně i nadále svůj názor a vliv projevovat. Svět žen je svět sběru, sběru všeho, co se urodí i co se vyrobí (to jak a za jakou cenu se to vyrobí, již není důležité).  Svět žen je o rozdělování, které musí být spravedlivé, tedy podle potřebnosti. Zásluhovost a motivace nehrají žádnou roly.

Když se mužům podařilo kdysi dávno zvládnutím ohně rozbít matriarchát, vytvořili tím historickou možnost naprosto neohraničeného rozvoje lidského rodu. Lidé byli schopni se dostat i do oblastí, kde matriarchální sběr by nezajistil tlupě přežití. Umožnil naprosto fascinující rozvoj civilizací, produkci výrobků a životní standard, který by matriarchát nikdy nebyl schopen vytvořit. Patriarchát také ale vedl i k zalidnění, které již ohrožuje celou Zemi, k výrobě zbraní schopných totální destrukce.

A toto si řada lidí, zejména žen, velmi dobře, možná podvědomě, uvědomuje. Nebuďme tedy překvapeni výsledkem voleb nejen na Slovensku. Emancipovanou ženu dnes neomezují existenční problémy (uživí se sama nebo ze sociálních dávek), nemusí se starat o své děti (dělat kariéru je přece zajímavější, než mít rodinu a starat se o své děti).

Pokud tento proces bude probíhat i nadále, vyvine se současná post-kapitalistická společnost v komunistickou a je-li tento proces objektivní (opaku zatím nic nenasvědčuje), nic na tom nezměníme. Jediné, co můžeme (my muži) udělat, je proces akceptovat a pokusit se v něm najít nějaké místo (alespoň do té doby než nastoupí povinné spermabanky, partnerogenese  nebo snad i klonování - samozřejmě jen žen).          

Globalizace 5/Jádro globální moci

Docent Radim Valenčík se ve svém článku

Financializace

Pro pochopení současné úrovně globalizace a možného predikování budoucího

Globalizace 3/Užití nadhodnoty

Ve svém článku

Evropě chybí společný příběh

Prolog

V průběhu několika minulých měsíců jsem několikrát komentoval články docenta Valenčíka (http://radimvalencik.pise.cz/), při kterých jsem se vyjadřoval zejména ke dvou jeho velmi intenzivně rozvíjeným tématům a to "produktivní služby" a "zlo globální moci".

Při tom jsem si uvědomil, že pouhé komentování článků nedává dostatečný prostor pro hlubší vyjádření vlastních názorů a také získání relevantní odezvy, protože docent Valenčík ve své argumentaci je silně ovlivněn mentorstvím své profese vysokoškolského profesora.

Můj primární zájem se ale soustředí na obchodování na burze, přesněji na forexu. Aktivně obchoduji na reálném účtu již od roku 2005 a domnívám se, že řada zkušeností, které jsem za toto období získal, by mohla být přínosná i pro další forexové obchodníky. Několik příspěvků jsem již uveřejnil na jiných portálech. V rámci zachování určité logiky výkladu tedy půjde možná v některých případech o opakování, což ale nemusí být na škodu.

V článcích, které uvažuji publikovat na svém blogu bych se chtěl podrobněji věnovat dvěma hlavním oblastem mého zájmu a to

a)       globalizaci a její historické úloze v politickém a hospodářském vývoji civilizace (tj. zejména dopady globalizace do teorie politické ekonomie a do praktické politiky)

b)      CFD – tedy Contracts for Difference – tzn. praktickým zkušenostem při obchodování měnových párů (forex)    

Obě témata mohou pouze na první pohled působit dojmem nesourodosti. Ve skutečnosti jsou spolu významně propojené, neboť se vzájemně podmiňují a podporují.

--------------------------------------

Dospěl jsem k závěru, že obě témata skutečně nemají až tak blízko, jak mi to ve chvíli vytváření blogu připadalo.

Problematiku CFD kontraktů a obecně problematiky obchodování na forexu jsem tedy zrušil.

Pokud by měkdo měl i nadále zájem o problematiku obchodování na burzebě nechť mi to sdělí v komentáři ke kterémukoliv článku ke globalizaci včetně aktuální e-mailové adresy.