Volání po vizi nebo nové teorii je vždy velmi jednoduché a má do značné míry zastřít intelektuální vyprázdněnost autora. Vždyť na problém jsem již upozornil, a tak jsem udělal pro jeho řešení z mé strany maximum, teď ať "zapracují" vizionáři nebo teoretici.

Oba tyto alibistické názory jsou obsaženy v příspěvcích Adama Votruby – viz http://casopisargument.cz/2019/10/18/jak-rozumet-sporu-o-neomarximus/ i Jiřího Weigla - viz http://institutvk.cz/clanky/1408.html., které jsem podrobněji okomentoval v předchozích příspěvcích. Zatímco Adam Votruba v závěru svého příspěvku pokládá otázku "Jak by měla reagovat sociálně demokratická levice na aktivity vycházející z myšlenkového prostředí nové radikální levice? Jak by měli socialisté reagovat na "levici", pro kterou jsou demokracie a proletariát největší překážkou v uskutečnění jejich hlavního cíle?", Jiří Weigl pouze konstatuje "Celý západní svět se ocitá na fatální křižovatce a my s ním".

Pokusme se podívat na problém bez ideologické předpojatosti.

Nerovnoměrný hospodářský a sociální rozvoj jednotlivých společností v minulosti i v současnosti a zřejmě ještě dlouho v budoucnosti je samozřejmě značně ovlivněn klimatickými podmínkami nebo surovinovými zdroji každé jednotlivé společnosti. Zkušenosti z historie ale ukazují, že i společnosti s podstatně horšími klimatickými podmínkami nebo omezenými surovinovými zdroji jsou schopné dosáhnout úrovně společností disponujících lepšími podmínkami, nebo je i překonat. Schopnost efektivně zhodnotit veškeré zdroje je dána i strukturou členů společnosti (vzdělání, zdravotní stav) ale i nehmotnými impulsy (kultura, právní systém, disciplinovanost, víra).

Často neočekávaný rozvoj společnosti vyplývá ze zdrojů, které jsou na první pohled jen obtížně identifikovatelné, často naopak dochází k úpadku společnosti, aniž jsou pro to zřejmé důvody. Některé zdroje rozvoje, ale i příčiny úpadku jsou dlouhodobé a jejich vliv na společnost se projeví se značným časovým odstupem.

Zlobit se na Karla Marxe, že se dnes na nás ze Západu řítí nejrůznější neomarxismy, které jsou našemu kulturnímu okruhu cizí a kterým nerozumíme, je jen levné intelektuální cvičení. Skutečnost, že se jich dokonce po zkušenosti s jedním z těchto marxismů (tzv. reální socialismus) obáváme, by mělo být výzvou k jejich hlubšímu pochopení a nalezení adekvátní odpovědi.

Karel Marx byl produktem své doby. Jeho intelektuální odkaz je plně konzistentní s tehdejším rozvojem společnosti. Kdyby nebylo Karla Marxe, jistě by se našel jiný intelektuál, schopný popsat tehdejší společnost. V detailu by se možná jejich názory lišily, ale základní východiska by byla velmi podobná. Skutečnost, že se i dnes, více než 100 let po jeho úmrtí s jeho intelektuálním odkazem střetáváme a že pro řadu sociálních skupin je inspirací, vnímanou však jinými sociálními skupinami jako destrukce, svědčí spíše než o síle jeho myšlenek o neschopnosti s těmito inspiracemi efektivně pracovat ku prospěchu celé společnosti.

Konečně kritériem efektivního řízení společnosti je její schopnost reprodukce, plynulého přechodu ze starší generace na mladší generaci, tedy trvání v čase, bez hlubokých a dlouhodobých propadů v hospodářské a sociální úrovni.

Společnost reálného socialismu (sovětského typu socialismu) zkolabovala právě proto, že ztratila schopnost reprodukce. Ideová síla společenského vlastnictví (víra) se vyčerpala. Nastupující Gorbačovova generace již nevěřila v uvědomělost všech (nebo alespoň většiny) členů společnosti, schopných efektivně pracovat jenom proto, že je jim to ukládáno nomenklaturní vrchností, skutečným vlastníkem veškerého bohatství. Sovětský socialismus přežíval dlouhou dobu pouze schopností uplatnit brutálně direktivní nástroje, známé prakticky z celé jeho historie (válečný komunismus 1918-1920, kolektivizace a industrializace 1929-1938, válečné přídělové hospodářství včetně dozvuku stalinismu 1941-1956, studená válka s karibskou krizí a vietnamskou válkou 1961–1975). Válka v Afganistanu (od roku 1980), která nebyla skutečnou globální krizí, nebyla již schopna vnutit společnosti opět akceptaci dřívějších totalitních nástrojů řízení. Naopak její zdrojová náročnost dále ohrozila stabilitu systému. Možná dobře míněný Gorbačovův pokus o stabilizaci systému pak během několik let skončil jeho totálním kolapsem.

Do obdobné situace se dnes dostává západní společnost. I ona ztrácí schopnost reprodukce. Porodnost je v Evropské unii hluboko pod stavem potřebným i pro pouhou prostou reprodukci, o akceptaci, a dokonce podpoře vztahů, z nichž žádný potomek nemůže vzniknout, ani nemluvě.  Přístupnost k surovinovým zdrojům se trvale zhoršuje vstupem nových globálních spotřebitelů do tradičních evropských kolonií - surovinových základen, historická intelektuální i technická převaha se ztrácí, úroveň tradičního vzdělání klesá stejně jako schopnost kritického myšlení, o nějaké jednotící evropské ideji (kultuře, víře, disciplíně) ani nemluvě.

Ještě po skončení druhé světové války byl silným impulzem pro hospodářský a společenský rozvoj Evropy německý entuziazmus, snaha německé populace vyrovnat se s válečnými škodami a stát se opět velkým evropským hráčem.  Ale již první poválečná generace, která bezprostředně válku nezažila, se s tímto entuziasmem neztotožnila. Stejně jako u nás se nastupující popřevratová generace, která nezažila ohromné vzedmutí společnosti po Listopadu 89, s tímto vývojem neztotožňuje. Odpor nové západoevropské generace k poválečnému nadšení vyústil v 70. letech 20. století dokonce v terorismus, zejména v Německu (RAF) a Itálii (Rudé brigády). Nebude možná daleko od pravdy, že současné protivládní demonstrace "chvilkařů" jsou předzvěstí budoucího mnohem radikálnějšího protispolečenského vystupování.

Podstatné je, že západní společnost rezignovala na boj s radikalismem a vypořádala se s ním tím, že ho absorbovala. Tradičně konzervativní německá strana CDU, historicky založená na křesťanskosociálních a demokratických principech pod vedením Angely Merkel tak zezelenala a zčervenala, že se od čistokrevných Zelených a extrémní Levice již téměř neliší (např. viz http://casopisargument.cz/2019/11/07/co-bude-dal-s-cdu/ ).

Stojíme tedy, slovy Jiřího Weigla skutečně "na křižovatce".

Tak, jako ti vnímavější u nás cítili od počátku osmdesátých let stále silněji prohlubující se společenskou krizi a její vyvrcholení v Listopadu 1989 je nijak nepřekvapilo, tak i ti vnímavější dnes cítí blížící se krizi Evropy. Na rozdíl od nás v 80. letech však nemá Evropa šanci se vrátit k nějaké tradiční parlamentní demokracii a tržní ekonomice, může pouze dále a dále upadat do svého bezvýchodného marasmu, se kterým se nastupující generace stále více a více ztotožňují.

Evropa není žádný homogenní geopolitický útvar. I z hlediska čistě geografického jde o celkem podivný výběžek asijského kontinentu s mnoha vlastními "podvýběžky". To, co dříve Evropu sjednocovalo byla řecká kultura (Alexandr Velký a helenizace východního středomoří až kamsi do Persie), římská kultura (kromě území Germánů téměř celá Evropa a celé středomoří) a po pádu Říma plynulý přechod k evropskému křesťanství od Lisabonu až po Vladivostok.

Nástup kapitalismu a jeho ztotožnění se v počáteční rozvojové fázi s národnostním principem vedl k emancipaci evropských národů. Národní státní infrastruktura se výrazně podílela na koloniální expanzi, na zajištění surovin pro domácí výrobu a na odbytu hotových výrobků. Spory mezi mocnostmi se často řešily v koloniích a Evropa tak byla do určité míry ušetřena. Absence kolonií v držení Německa a nemožnost řešení pnutí vyplývajícího z nerovnoměrného hospodářského rozvoje pak vyústilo ve dvoufázovou globální válku 1918 – 1945.  Po skončení této války dalších 45 let část Evropy pod deštníkem Spojených států a část Evropy pod deštníkem Sovětského svazu sledovaly konfrontaci těchto globálních hráčů. Bylo to pohodlné, a tak západoevropské struktury rezignovaly na ambici hrát významnější úlohu v globalizujícím se světě. Primárně se orientovaly na vnitřních agendy, které v počátečním období nabízely jistě zajímavé rozvojové impulsy. Charakter těchto impulsů byl však především ekonomický, a tedy obecně akceptovaný. Rozpad Sovětského svazu a integrace bývalých jeho satelitů do stávajících evropských struktur přišel bohužel v okamžiku, kdy se ekonomické impulsy vyčerpaly a bylo nutné hledat impulsy převážně politické (politická integrace).

Jestliže na počátku evropského integračního procesu každý chápal a přijímal výhody celní unie, volného pohybu kapitálu i volného cestování a možnosti hledat si práci a uplatnit se v širokém unijním prostoru, chápání potřeby politické institucionální integrace takovou podporu již nevykazuje. Klasické "upřednostňování vůle nad hmotou", tolik nám známé z období budování socialismu, bagatelizuje realitu a pro její "umravnění" sklouzává k direktivě. Zatímco v zemích sovětského socialismu byl tímto svorníkem marxismus-leninismus výrazně podporovaný vojenskou silou Sovětského svazu, v Evropské unii nic takového není. Hledání tohoto svorníku pak sklouzává k multikulturalismu (podpora migrace), extrémnímu rovnostářství (genderismus, homosexualismus apod.) a potlačování vědy a zdravého rozumu (klimatický alarmismus). Mocenským garantem tohoto procesu může být snad pouze Německo, což vzhledem k jeho podílu na posledním válečném konfliktu vyvolává spíše obavy, než naději.

Tak jako v hlavních "pravdách" marxismu-leninismu nikde nebyl technický pokrok a inovace, ani v novodobých "pravdách" multikulturalismu, genderismu či klimatického alarmismu nelze najít mechanismy podporující zásluhovost a osobní odpovědnost při tvorbě společenského bohatství.

U všech ostatních globálních hráčů (Spojené státy, Rusko, Čína) existují silné integrační tendence se silnou jednotnou vůlí, která se i ve vnitřním politickém životě projevuje celostátními politickými stranami, schopnými předkládat své vize a formulovat systémová opatření k jejich realizaci. V Evropě se ani toto zatím nepodařilo a najít alespoň nějaké přibližné rovnítko mezi politickými stranami jednotlivých členských zemí je nemožné. Postupná eroze tradičních politických stran na ose levice - pravice a jejich nahrazování národními politickými uskupeními vznikajícími často ad hoc možný konsensus jen komplikuje. Neschopnost unijních struktur etablovat se jako skutečně plnohodnotní a obecně respektovaní representanti jednotné Evropy pak vyvolává v jednotlivých členských zemích tlaky na udržení nebo dokonce posílení tradičních národních struktur, a to až tak silně, že se od unie odpoutávají (brexit). Rozpaky z tohoto vývoje u bývalých satelitů Sovětského svazu by nikoho neměly překvapovat. Přes často i vojensky prosazovanou marxisticko-leninskou politiku, vždy míra jejich národní suverenity byla větší než současná prosazovaná bruselskými unijními strukturami. 

Evropa je dnes na sestupné vývojové trajektorii a jen obtížně budeme hledat parametry, v nichž by výrazně předstihovala ostatní globální integrační uskupení. Evropa svůj čas pro emancipaci jako rovnocenného partnera ostatních globálních hráčů promrhala a stane se zřejmě jejich kořistí. Prohlubující se dezintegrační tendence vyvolané právě neschopností unijních struktur srozumitelně artikulovat společné zájmy nakonec přivedou její jednotlivé členy do euroasijského společenství. Již dnes bychom proto měli přemýšlet o tom, co tomuto společenství nabídneme. Nebude-li co nabídnout, budeme jen odbytištěm čínského zboží a ruských surovin s perspektivou permanentního snižování životní úrovně a stále se prohlubující zadluženosti.

Ve svém předchozím příspěvku jsem se primárně věnoval obecnějšímu pohledu na Marxe a možnému přežívání jeho myšlenkového odkazu do dnešní doby v podobně různých "neomarxismů". Na rozdíl od Adama Votruby – viz:  http://casopisargument.cz/2019/10/18/jak-rozumet-sporu-o-neomarximus/ , který se pokusil popsat rozdíly mezi nimi a dotkl se i pohledu "tradiční" levice, Jiří Weigl – viz:  http://institutvk.cz/clanky/1408.htmlse zaměřil na širší kulturní a geopolitické hledisko. Marxismus včetně všech jeho nových interpretací je dle jeho názoru jednoznačně záležitostí Západního (myšleno západoevropského, eventuálně amerického) sociálně kulturního okruhu. Sovětský socialismus je v podstatě jen neúspěšný import ze Západu. Démonizace dnešního Ruska jako věčného nositele idejí reálného socialismu pak je jen skrytou snahou vytvořit prostor pro jednu z jiných větví neomarxismu, tentokrát stojících na podpoře migrace, genderové ideologii a klimatickém alarmismu.

S teritoriálním vymezením zdroje marxismu lze jistě souhlasit. Postavit soudobé progresivistické myšlenkové proudy pod hlavičku marxismu je však značně zkratkovité. Marx v polovině 19. století v žádném případě neřešil problém migrace (tehdy možná probíhal opačný trend – transfery odsouzených k výkonu alternativního trestu v koloniích), Marxovy charakterové vlastnosti spíše ukazují na egoistickou a despotickou hlavu rodiny a nějaký klimatický problém rovněž nikde neřešil. 

Vydávání novodobého extrémního liberalismu za produkt rozvinutí Marxova odkazu je odvážné. Sám Marx naopak je některými filosofy označován za tradicionalistu a jeho celkový přístup k organizaci revoluce a následnému udržení moci proletariátem nemá s liberalismem nic společného, spíše evokuje představu vojenské disciplíny až totality.

Ohrazování se některých representantů extrémní/progresivistické levice proti označení "neomarxisté" je pak velmi snadné.

Zkratkovitost obsažená v příspěvku Jiřího Weigla je značným zklamáním. Autorovo vypořádání se s novými myšlenkovými směry stojícími v přímém rozporu k tradiční organizaci společnosti včetně naprostého zatracení vědy (dohledatelné např. viz - https://www.epravo.cz/top/clanky/kritika-osobovani-si-odbornosti-na-zivot-osobnost-ci-dusi-ditete-aneb-o-pravnim-postaveni-ditete-v-postmoderni-spolecnosti-110196.html?utm_medium=email&utm_source=newsletter&utm_campaign=novinky-epravo-cz-8-11-2019 ) lze jistě chápat a i s ním souhlasit. Problém však vyvolává autorovo směřování zdrojů všech dnešních extrémních teorií někam do doby osvícenství nebo dokonce do doby středověkých herezí. Jejich "základní a nejdůležitější ideou, na níž je celý tento ideový směr vystavěn, je idea rovnosti" (JW). I kdybychom tuto tézi přijali jako platnou, nic to nemění na skutečnosti, že společnost na určitém stupni svého vývoje dospívá k poznání, že další rozvoj je možný pouze za podmínky určité (jistě ne absolutní) rovnosti. I průkopníci kapitalistického výrobního způsobu v jeho počáteční fázi očekávali rovné podmínky (ve vztahu k aristokracii) při jejich vstupu na trh.

Je proto nutné jít více do hloubky problému, do analýzy současné společnosti. Bez ní jde pouze o levné (i když jistě pozitivně ocenitelné) přihlášení k tradičnímu výkladu světa, avšak snadno odmítnutelné názorovými oponenty jako zpátečnictví.

Zejména ve vazbě na připravovaný vstup nového politického subjektu – Trikolory (k níž jistě autor myšlenkově patří) – na politickou scénu je nutno vycházet z aktuálních společenských podmínek. Připravenost společnosti akceptovat politickoekonomické změny v Listopadu 1989 není v žádném případě dohledatelná v dnešní době. Jestliže šlo v roce 89 o návrat k tradiční politické kultuře (multistranický demokratický systém) a ekonomickým principům (tržní ekonomika), dnes společnost nic podobného nepožaduje. Naopak dochází spíše k negaci demokracie a trhu, aniž je v dohledu nějaká smysluplnější alternativa, s níž by bylo možné nebo dokonce doporučeníhodné se ztotožnit. 

Nejmasovější nedávné demonstrace, ať už si o nich a jejich organizátorech myslíme cokoliv, ve své podstatě útočí na zastupitelskou demokracii s cílem nastolit vládu ulice a kriminalizací vlastníků podnikatelsky úspěšných entit vyjadřují svůj odpor k soukromému vlastnictví jako takovému.   Odmítání těchto nových symptomů společenské krize poukazem na jejich více či méně skrytý myšlenkový zdroj v Marxově extrémním levičáctví nemůže zajistit dostatečnou politickou podporu.

Možná nečekaný a rychlý nástup progresivistického levičáctví svědčí pouze o nečekaném a rychlém přibližování české společnosti té Západní, což byl konec konců i jeden z cílů Listopadu 89. Stavět se nyní do pozice překvapeného a svalovat vinu za tento typ vývoje na jakési zákeřné ideologie, je krátkozraké a v žádném případě nám nepomůže se v tomto vývoji správně orientovat a přijímat adekvátní rozhodnutí.

Zda je společnost Západní, stejně jako naše skutečně na křižovatce, nechť je předmětem nějaké konstruktivní diskuse. Křižovatka totiž znamená místo, kde se nabízí minimálně dvě cesty. Z autorova příspěvky se lze pouze dohadovat, zda těmito cestami jsou buď společnost tržně demokratická, nebo totalitně rovnostářská. Přitom se jaksi zapomíná, že tržně demokratická společnost existovala možná v období laissez-faire kdysi na počátku kapitalismu a pak paradoxně u nás po Listopadu 89, kdy, stejně jako kdysi, se trh volné soutěže budoval na "zelené louce", tentokrát na troskách státního monopolismu. 

Po třiceti letech budování kapitalismu jsme ze systémového hlediska na stejné úrovni, jako kapitalismus západní, který nebyl ovlivněn experimentem státního, monopolního kapitalismu pod hlavičkou reálného socialismu. Nemělo by být překvapením, že frustrace společnosti západní se začíná objevovat i u nás. Skutečnost, že naše společnost má vlastní negativní zkušenost s totalitním státně-monopolním kapitalismem/socialismem pak nemůže být vnímána jako věčná. Nastupující generace tuto zkušenost již nemá a její akceptace hodnot západní nastupující generace je celkem logická a očekávatelná.

Kromě mladé nastupující generace vyjadřující často naivně a demagogicky své požadavky a představy o vlastním budoucím životě (pomoc migrantům, genderismus, klimatický alarmismus) se v našich podmínkách k tomuto směru staví velmi vlažně až dokonce chápavě i starší generace, která zažila reálný socialismus a zejména ohromné vzedmutí osobních očekávání v prvních letech po Listopadu 89. Mezi příslušníky této starší generace bychom našli jen málo těch, kteří neviděli svou budoucnost jako úspěšný podnikatel. Podnikatelské neúspěchy pak znamenaly velké zklamání často doprovázené zadlužením a problémy v osobním a rodinném životě. Pouze ti schopnější se uchytili opět jako řadoví zaměstnanci, tentokrát často v nadnárodních korporacích. Zviditelňování těch úspěšnějších, a dokonce jejich vstup do politiky nerealizovatelný bez osobního, v očích obyčejných lidí gigantického majetku, zákonitě vyvolává závist a živí rovnostářské ideje.

Volání po návratu k tradiční parlamentní demokracii a ke vše optimálně řešící ruce trhu je přesně to, co většinu společnosti dnes již nemůže oslovit a pro co se již nikdo nenadchne. Společnost jak ta naše, tak ta západní je dnes někde jinde a stejně jako naše společnost i ta západní čeká na vizí, s níž by se mohla ztotožnit. Vizi, která by ji dala nějaký smysl života, ne jen bohaté životní prostředky pro pouhé přežívání. Pokud většina členů společnosti pouze přežívá, bez výrazného pocitu zásluhovosti na vytvořeném společenském bohatství, nelze se pak divit nastupujícímu rovnostářství – tam, kde není zásluha, nemůže být ani různá odměna. Problémem tak není rovnostářství, ale systém bezzásluhového parazitování na společenském bohatství. Nikoho by nemělo pak překvapit, že největší zastánci rovnostářství jsou ti, kteří v životě nepracovali v odvětvích produkujících společenské bohatství a nebyli konfrontováni s náročnými výrobními podmínkami.

Otázka tak zůstává – od které společenské nebo sociální skupiny by měla přijít nová vize a návrh systémových opatření umožňujících jejich realizaci. Vize vznikají tam, kde se vyskytuje společenské pnutí. Zatím tedy pouze tam, kde je pociťována sociální vyloučenost (v případě některých minorit) nebo naopak silný pocit osobního uplatnění (pirátský kariérismus). Ale co dál?

 Adam Votruba se ve svém nedávném příspěvku na portálu !Argument pokusil vyrovnat s moderním a pravicí často kritizovaným myšlenkovým směrem označovaným jako "neomarxismus" – viz http://casopisargument.cz/2019/10/18/jak-rozumet-sporu-o-neomarximus/ . Shodou okolností (možná) na obdobné téma (i když pojem "neomarxismus" přímo nepoužil) připravil a uveřejnil na portálu Institutu Václava Klause svůj příspěvek i Jiří Weigl – viz http://institutvk.cz/clanky/1408.html , v němž se zamýšlí nad silou myšlenek Marxe na současném Západě.

Zatímco Jiří Weigl vidí západní liberalismus jako novou formu marxismu stojící rovněž na třech (nových) pilířích – masové migraci, genderové ideologii a klimatickém alarmismu – a primárně se staví proti těmto Západním filosofickým zdrojům, Adam Votruba se pokouší o hlubší a historicky obsáhlejší analýzu současného hledání příčin vedoucích k revitalizaci marxismu a zejména k formě této revitalizace.

Přesto, že oba autoři dospívají k závěru, že neomarxismus představuje významné riziko pro současnou civilizaci, resp. její hodnotový rámec, zůstávají pouze u víceméně obecného popisu jevové stránky tohoto pojmu. Abychom byli schopni se v problematice lépe orientovat, je nutné nejprve si definovat "neomarxismus".

Podle Socialistické encyklopedie (viz:  https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Neomarxismus) představuje neomarxismus souhrnné označení pro sociologicko-filosofické a ekonomické koncepce, zejména západoevropské a americké, které se snaží na základě nových intepretací Karla Marxe nebo na základě návratu k tzv. autentickému marxismu analyzovat nové jevy kapitalistické společnosti. Encyklopedické heslo obsahuje i velmi obsáhlý výklad k vývoji neomarxismu a jeho členění na různé směry. Poprvé termín "neomarxismus" pravděpodobně použil již v roce 1901 Franz Mehring.

Je celkem pochopitelné, že i řada dalších levicově orientovaných teoretiků a filosofů se pochopitelně ke konci života Marxe a zejména po jeho smrti jeho odkazem intenzivně zabývala a pokoušela se jeho teoretický odkaz rozpracovávat na aktuální podmínky nebo podle zkušeností ze společenského vývoje. 

Pro pochopení místa neomarxismu v dnešní společnosti je nutné se zamyslet nad vlastním marxismem, resp. vývojem myšlení Karla Marxe. Pro tento vývoj je charakteristické a pro další vývoj marxismu dominantní, že základní Marxovy představy o soudobé a zejména budoucí společnosti byly vyjádřeny v celkem útlém dílku, možno říci pamfletu (hanopisu kapitalistické společnosti), v Manifestu Komunistické strany třicetiletým Marxem v roce 1848. Základní představy o budoucí společnosti (a cestě k jejímu dosažení) však byly Marxem představeny již několik let před tím Svazem komunistů.

Marx se tedy pro vizi komunistické společnost nadchl jako velmi mladý novinář a v dalších letech se pouze snažil tuto společnost obhájit jak v diskusích s dalšími revolucionáři, tak potvrdit v oblasti teorie – výsledkem je pak jeho nedokončený Kapitál. Ztotožnění se se svou vizí bylo až tak silné, že nepřijímal žádné argumenty zpochybňující tuto vizi a že i ve své teoretické práci (Kapitál vyšel až v roce 1867) žádným způsobem nezohlednil dynamický společenský vývoj a jeho dopad na svůj myšlenkový svět, přestože v předmluvách k pozdějším vydáním Manifestu je již tento vývoj zmiňován.

Pokud by byl Marx skutečně objektivní vědec, obtížně by mohl presentovat svá reprodukční schémata (Y = c + v + m) s kapitalistovou snahou o maximalizaci nadhodnoty (m) a minimalizaci mzdy (v) – (citace: "Náklady na dělníka se proto omezují téměř výhradně na životní prostředky a udržení jeho rodu", K. Marx, B. Engels, Manifest komunistické strany, str. 38, Nakladatelství Svoboda, 1974). Už v době vydání Kapitálu muselo být jasné, že (m) nemůže kapitalista spotřebovat pouze neproduktivně. Zde zřejmě Marx vnímal mechanicky kapitalistu jako aristokrata z předchozího společenského řádu, který skutečně téměř veškerý nadprodukt – mimochodem velmi malý oproti nadhodnotě za kapitalismu – mohl neproduktivně spotřebovat. Kapitalisté, zejména ti prvotní maximálně akumulovali (skutečně usilovali o maximalizaci m), ale tuto nadhodnotu okamžitě investovali do rozšíření výroby a jejich životní standard byl v mnoha případech výrazně nižší, než u předchozích "vykořisťovatelů" – tedy aristokracie. Právě tyto nové investice nasávaly do výrobního procesu další pracovní síly a vnášely do celkového reprodukčního procesu další (v) a umožnily tak zajistit odbyt již vyrobené produkce. Kapitalismus tak přes tržní mechanismy hledá optimální úroveň (v) a (m), nikoliv maximalizaci (m). Tím samozřejmě nechci bagatelizovat tehdejší jistě naprosto zoufalé životní a pracovní podmínky (dlouhá pracovní doba, práce dětí, žádné zdravotní nebo sociální zabezpečení a další vymoženosti dnešní doby, např. pracovní bezpečnostní předpisy) a snahy o jejich zlepšení.

Největší slabinou Marxovy teorie je naprosté nepochopení výjimečnosti kapitalistického výrobního způsobu, který na rozdíl od všech předchozích a zřejmě i budoucích (alespoň podle toho, jak se nám dnes prezentují) jako jediný je schopen zabezpečit tvorbu nadhodnoty umožňující současnou historicky zatím nepoznanou životní úroveň.

Marx se se svou vizí utopické (i když v jeho pojetí a zejména v pojetí jeho následovníků v období tzv. reálného socialismu vydávané za vizi vědeckou) společnosti natolik ztotožnil, že nebyl schopen a zejména ochoten akceptovat jakékoliv pochybnosti spojené s realizací této vize při znalosti různorodosti lidských potřeb a schopností. Období mezi kapitalistickou třídní společností a komunistickou beztřídní společností je pro něho něčím, co nestojí za řešení, jako by se toto období soustředilo do jednoho dne, nebo noci, v níž proběhne (snad celosvětová) revoluce a po ní už následuje jen zářná komunistická společnost bez jakýchkoliv problémů.

Tento idealismus srovnatelný s náboženským vytržením, je charakteristickým znakem všem neomarxistických směrů. Jejich dogmatický filosoficko-ekonomický koncept tak může být aplikován i (nebo dokonce pouze) v totalitních systémech, v nichž je zájem jedince naprosto podřízen vyššímu cíli celku. Při Marxově silném odporu ke státu, který pokládal pouze za nástroj udržení třídního panství, by budoucí společnost měla být zřejmě řízena vyvolenou kastou komunistů. Jeho razantní prosazování proletářské revoluce nedávalo žádný prostor pro demokratický evoluční vývoj.

Při tom Marx neřešil ani naprosté odcizení člověka ve výrobním procesu a jeho redukování na jakéhosi univerzálního pracovníka-dělníka, schopného pracovat kdekoliv, bez nutnosti kvalifikace, bez nutnosti kontinuity na předchozí generace, jejich morální a hodnotový rámec. Dokonce i tzv. reálný socialismus, jako jedna z větví marxismu se pokoušel toto odcizení odstraňovat nejrůznějšími formami vtahování pracovníků do rozhodovacích funkcí, bohužel většinou pouze formálně a značně direktivně. Individuální osobní iniciativa nebyla systémově podporována.

Zjevná neurčitost a bezbřehost marxismu je samozřejmě výborným zdrojem pro obhajobu nejrůznějších pozdějších i dnešních vizí a koncepcí jejich realizace. Směrů, které můžeme označit jako neomarxismus ve smyslu jejich navázání na původní Marxův intelektuální odkaz, je pak nepočítaně, přičemž řada z nich samozřejmě zpochybňuje "pravost" a "správnost" těch ostatních. V tom je marxismus neuvěřitelně životaschopný i tolik let po Marxově smrti, a to i v dnešní společnosti, která s tou Marxovou už má jen velmi mále společného. Ale každý si v něm může najít to, co je dle jeho názoru právě společné, trvající, aktuální i pro dnešek.

Filosof Michal Hauser se ve svém příspěvku uveřejněném na portálu !Argument : http://casopisargument.cz/2019/08/21/prazske-jaro-1968-a-levicovy-program-pro-soucasnost/ zamýšlí nad zkušeností Pražského jara 1968 pro zformulování programu změn současnou levicí. Přesto, že sám respektuje, že Pražské jaro vzniklo v odlišné mezinárodní situaci, v odlišném ekonomickém a politickém systému, v odlišné historické paměti, domnívá se, že i nadále existují "nejméně tři impulsy, které mohou současné levici pomoci vytvořit celkový program změn".

Podívejme se trochu podrobněji na tyto tři impulsy bez levicové ideologické předpojatosti.

a)     Ekonomický impuls: model plánované tržní ekonomiky

Na technologických úspěších amerických a čínských firem (MH: "Mezi největšími technologickými společnostmi světa najdeme na prvním místě tři americké, pak devět čínských a žádnou evropskou") autor zřejmě prokazuje evropské technologické zaostávání. Poznatek jistě závažný a zároveň velmi smutný. Nevypovídá to ale nic o podmínkách, za kterých toho bylo dosaženo. O Spojených státech můžeme hovořit jako o společnosti řízené "levicí" jen obtížně. Sám autor směřuje zdroj technologického pokroku k Pentagonu. O tom, jak to funguje v Číně, se můžeme jen dohadovat, ale i zde lze očekávat primární podporu ze strany bezpečnostních struktur. Čína již dávno není maoistická ani tradičně marxistická.

Problém Evropy při akceptaci tohoto "bezpečnostního" charakteru technologického pokroku pak je v tom, že nejsilnější ekonomikou Evropy je Německo, strůjce a poražený v poslední části světové války.  Každé posilování "bezpečnosti" Evropy je a zřejmě ještě dlouho bude ostatními světovými hráči vnímáno jako remilitarizace Německa, které je ale třeba za každou cenu zabránit. A tak bruselské vedení EU řeší méně konfliktní problémy vnitřní (nejlépe v naprosto nepodstatných potravinách). Technologicky zaostávající Evropa a ústup potenciálně významného globálního konkurenta jistě nedělá těžkou hlavu ani Americe, ani Číně. Jediný, kdo by možná o spolupráci s technologicky vyspělou Evropou měl zájem, je démonizované Rusko. Takže zase nic pro nás.

Podíváme-li se na USA, Čínu nebo Rusko z hlediska úrovně jejich integrace, zjistíme, že jsou to více méně homogenní politicko-ekonomická uskupení, která mají silnou centrální politickou vůli a jsou této vůli schopni podřídit i své rozvojové (včetně technologických) programy.

O Evropské unii to v žádném případě neplatí. Jednotliví členové EU kopou primárně za sebe. Ten, kdo někdy pracoval v české pobočce nadnárodní společnosti, o tom jistě ví své. Navíc ani v USA, Číně nebo Rusku se v současné době neřeší dezintegrační tendence nebo dokonce odchod některé administrativní části ze svazku. Brexit v tomto ohledu je jednoznačným dokladem existující dezintegrační tendence, ať už dopadne jakkoliv. Rostoucí problémy vyvolané neřízenou imigrací nebo přetrvávajícími rozdíly v hospodářské úrovni (a to i na úrovni jednoho člena – SRN: historická SRN a bývalá NDR) jistě nedávají silný impuls pro definování jednotné evropské politiky v podpoře technologického rozvoje.

Neschopnost dohody nad budoucími rozvojovými programy je dána i vlastní strukturou levicových sil, které nejsou schopné dospět do situace vytvoření jednotné levicové strany. Ani dramatický propad volebních výsledků levicových (míněno zejména sociálně-demokratických) stran nevyvolal žádný zvýšený zájem o hledání společných příčin a jejich společného řešení. Proč by měla smysluplně fungovat Evropská unie, když nefunguje evropská levice schopná smysluplné fundování EU prosadit. 

Představa, že základem této budoucí (možné) vize může být jakýsi odkaz Pražského jara je jen projevem naprostého nepochopení toho, o co šlo v roce 1968 a kde je dnes svět. Koncepce Šikova, kdy šlo v podstatě o změnu vertikálního, úzce centralizovaného a tedy velmi málo flexibilního systému řízení na řízení horizontální, kdy si jednotlivé atomizované podniky budou konkurovat a tak přinesou očekávané zvýšení produktivity práce a vyšší technickou úroveň, by měla problémy, i kdyby k žádné srpnové invazi nedošlo. Představy o tom, že největším nepřítelem pokroku byla zkostnatělá nomenklatura, která nedala dostatečný prostor pro naprosto "světové" manažery, patří do říše pohádek pro malé děti, nebo pro ty, kteří nikdy ve výrobě nebyli a mají představu, že vše vyřeší geniální ředitel, kterých jsou přeci na trhu práce tisíce a jen čekají na to, jak budou moci za symbolický plat postavit krachující firmu na nohy. Při největší snaze nevím, v čem spočívá odkaz Pražského jara pro dnešní Evropu.

b)     Socialistická demokracie

Michal Hauser se domnívá, že "koncepce socialistické demokracie vytvořená Pražským jarem může být impulsem k vytvoření politického projektu, jenž bude odpovědí na šíření populistické demokracie".

Jen málokdy je čtenář konfrontován s tak silnými protimluvy a ahistorickými spekulacemi. Z celé tzv. koncepce socialistické demokracie vyplývá, že jde o:

• -       institucionální zajištění svobody slova a dalších liberálních principů, které bude znamenat, že všichni občané bez rozdílu mají stejně vymahatelná občanská práva

Nedávné volby do Evropského parlamentu ukázaly, že Češi konečně dospěli. Uvědomili si, že Evropská unie není nejdokonalejší organizací na světě, která s nekonečným nadhledem je schopná řešit všechny problémy, aniž by nějak zásadně ovlivnila životy svých obyvatel.

Když v Listopadu 89 demonstrující vyjadřovali svou touhu po změně, hlavním heslem bylo "Zpět do Evropy". Přitom kromě několika pracovníků podniků zahraničního obchodu a ministerstva zahraničních věcí, kteří v Evropě (tedy myšleno západní Evropě) pobývali několik let a často několikrát, jen málokdo z demonstrujících měl konkrétnější představu o tom, co to je ta "Evropa". Pro drtivou většinu na Václavském náměstí v Praze a na dalších náměstích v dalších městech České socialistické republiky to bylo přece jasné a velmi snadné. Z těch několika dovolených, které tam strávili na devizový příslib, nebo několika filmů věděli, že tam jsou přece plné obchody nejrůznějšího zboží. Lidé tam bydlí v podobných domech jako u nás, jezdí v podobných autech, jako u nás. V čem by měl být tedy problém, abychom se i my zde, v Čechách a na Moravě, měli tak dobře, jako tam, v Evropě. Ti již zmiňovaní pracovníci zahraničního obchodu a diplomaté, dovolím si tvrdit, na demonstracích nebyli a jen rozpačitě kroutili hlavami.

Již záhy po převratu jsme byli varováni, že "cesta do Evropy" není nějaký výlet vlakem, při kterém se tam dostaneme za několik hodin. Ti, co tvrdili, že to bude trvat deset, dvacet let byli pokládáni za nepřející zrádce. Přístupová jednání ale trvala řadu let, při nichž bylo nutno to a ono změnit a prostě se Evropské unii přizpůsobit. Po 15 letech v roce 2004 nás konečně Evropa uznala za dostatečně připravené a přijala nás. Ne jako rovnocenné, stále jsme cítili na hranicích ten pohrdavý pohled pasující nás na lidi druhé kategorie, skoro nechtěné. Všichni ale věděli, že přechodné období je časově omezené a za několik let skončí.

Téměř bezbolestná ekonomická transformace většinu z nás zaměstnala naplno. Někdo podnikal, někdo se zdokonaloval v cizích jazycích a chystal se na zajímavou pozici v podniku se zahraniční kapitálovou účastí, někdo přímo pracoval v zahraničí, učili jsme se vyrábět a prodávat v nových, zřejmě kapitalistických podmínkách. Nízká míra nezaměstnanosti a téměř trvalý hospodářský růst bylo snadné spojit s naší účastí v Evropské unii. Moc to ale nikdo neřešil.

Lhostejný nebo minimálně ne zcela zodpovědný vztah k EU se projevoval i na úrovni státní správy, např. v obsazování klíčivých pozic v institucích EU. Místo vysoce odborně kvalifikovaných a zájmy České republiky razantně prosazujících zástupců byla hlavním kritériem výběru odměna. Snad nejtrapnější v roce 2004, kdy se nakonec stal našim zástupcem v Evropské komisi místo Miloše Kužvarta sám Vladimír Špidla. 

Zřejmě obava, aby se tito naši zástupci v EU příliš nezesměšnili a nepošpinili jméno těch, kteří je tam vyslali, jejich vystupování ve veřejnoprávních médiích byla minimální, takže si vlastně nikdo nemohl udělat alespoň trochu objektivní názor na to, jak ta slavná EU vlastně funguje. Eurounijní projekt se tak stále více odcizoval a nikdo vlastně nevěděl, k čemu je to vše dobré.

Vše se ale začalo měnit po roce 2014. První ranou byla pro běžného občana alespoň trochu používajícího vlastní rozum migrační vlna. Tleskání nekonečným zástupům běženců pochodujících jaksi bez jakékoliv kontroly, přitom však s kompletním logistickým zázemím, chápal jen někdo. Druhou, možná ještě tvrdší ranou byla podivná účast Evropské unie a jejich vrcholných představitelů včetně našich europoslanců na státním převratu na Ukrajině hrozícím přerůst ve vojenský konflikt s Ruskou federací. Stále větší část obyvatelstva začala pochybovat o tom, že vedení EU má situaci pod kontrolou a že má nějaký plán, jak dál do budoucna. Konečně rozhodnutí Velké Británie z EU vystoupit, i při vědomí historických specifičností vztahu VB k EU, jistě nepřispělo k vidění EU jako spořádaného společenství.

Výsledky posledních voleb do Parlamentu EU tak ukázaly nejen posílení euroskeptických stran, ale i v dosud eurooptimistických stranách se jednoznačný optimismus začíná ztrácet pod vlivem pochybností, zda dosavadní vývoj je skutečně ten správný a zejména zda je dlouhodobě perspektivní.

Váhání a naprostá absence jakékoliv silné vize se pak promítly i do výběru nových vedoucích činitelů nejvýznamnějších evropských institucí. Muži, historicky vždy nositelé dynamických myšlenek schopní tyto myšlenky realizovat, opět naprosto zklamali. Žádný z nich nebyl schopen formulovat komplexní koncepci dalšího rozvoje celoevropského prostoru v probíhajícím globalizačním procesu. Pro nikoho by pak nemělo být překvapením, že předsedou/předsedkyní Evropské komise je žena. Žena sice s bohatými zkušenostmi z práce v centrálních orgánech státní správy nejvýznamnějšího člena EU, jejíž politická kariera je však spojována se schopností kompromisů, nikoliv se schopností prezentace odvážných vizí a jejich realizací.

Evropská unie tak získala oddechový čas do příštích voleb a je otázkou, jak s tímto oddechovým časem naloží. Pokud se podaří v příštích letech nalézt muže schopného formulovat jasnou vizi a realizovat ji, muže dostatečně charismatického, aby ho muži respektovali a ženy obdivovaly, má Evropa ještě šanci. Pokud se to nepodaří, skončí na chvostu ekonomik řízeních muži s jasnou vizí (Putin, Si, Trump).

Na protirežimní, vesměs sociální demonstrace z období první republiky, často s velmi drastickými dopady, si dnes již nikdo nevzpomene. Jejich účastníci většinou již nežijí a demoralizovaná levice zkušenost z jejich průběhu již rovněž odhodila na historické smetiště.

Poslední masová protirežimní demonstrace před Listopadem 89 proběhla v Únoru 48. I tam jasně promluvila ulice, zaplněné Staroměstské náměstí dychtící po vystoupení Gottwalda to jednoznačně prokazuje. I tam si lidé mysleli, že výměna několika ministrů a znárodnění těžkého průmyslu vytvoří jakýmsi kouzelným proutkem ráj na zemi. Pokud někdo, tak jen málokdo si při tom kladl otázku, kdo bude tyto zestátněné podniky řídit. Možná, že někteří z dělnických agitátorů měli dost sebedůvěry, že na to budou stačit. Vždyť jim "soudruzi" pomohou.

Protože ale toto vše bylo formulováno jako definitivní, bylo nutné vytvořit podmínky pro to, aby se již nějaké jiné protirežimní, tentokrát protisocialistické/protikomunistické demonstrace nekonaly. Kromě represivního aparátu, který byl určen pro nepoučitelné obdivovatele minulých pořádků, se nové elity rozhodly vše dostat pod kontrolu povinnou účastí všech v nejrůznějších "svazech" (mládeže, žen, pro spolupráci s armádou, včelařů, rybářů, zahrádkářů atd. atd. atd.). Podmínkou profesní (a rovněž i politické) kariery byla angažovanost v těchto "svazech".

Můžeme samozřejmě dlouho diskutovat o tom, zda absence protirežimních demonstrací za "reálného socialismu" byla dána více strachem, nebo svázaností s nějakým tím "svazem" a očekávanými z toho benefity (přidělení bytu, výběrová rekreace apod.).

Takže po mnoha a mnoha letech došlo vlastně k první velké protirežimní demonstraci až v Listopadu 89. I o důvodech její početnosti a spontánnosti by se dalo dlouze diskutovat. Zřejmě nejpřesnější je heslo této demonstrace – "Zpátky do Evropy". Pod tímto heslem si mohl každý představit, co chtěl. Pro drtivou většinu účastníků demonstrace to byla možnost odjet na dovolenou k moři bez ponižujícího škemrání o výjezdní doložku. Pro zástupce inteligence to byla navíc možnost volného pohybu myšlenek a jejich prezentace.

Jen málokdo si byl schopen připustit, že i on bude ale možná jedním z těch nezaměstnaných, z těch, kteří budou živořit někde na okraji společnosti. Vždyť to byla jen "komunistická propaganda". Každý, kdo již v "Evropě" byl, vyprávěl přeci o supermarketech plných zboží, zboží pro každého, žádný Tuzex jen pro majitele devizových kont (nebo veksláky).

Politickou platformou pro vyjádření touhy "Zpět do Evropy" bylo Občanské fórum. V něm se utvářely představy jakési "občanské společnosti", tak vyzdvihované Havlem a jeho souputníky. Ti již věděli, že "Evropa" v roce 1989 není Evropou 1948 nebo 1968. Kulturní a sexuální revoluce 60. let, hnutí hippies, studentské demonstrace v Paříži výrazně posílily tzv. liberalismus (bezbřehou svobodu) a zásadním způsobem začali demontovat principy klasické buržoazní parlamentní demokracie. O státní politice a státních institucích již neměly rozhodovat volby (trh politických koncepcí a programů), ale emocemi ovládaná ulice.

Nemůžeme dnes vyjádřit dost díků Václavu Klausovi a jeho spolupracovníkům, kteří jednoznačně tuto koncepci odmítli a založením ODS posunuli do čela společnosti jasná pravidla tržní ekonomiky (odpovědnost, zisk, rentabilitu, produktivitu práce, zahraniční obchod nezatížený politickými předsudky). Tuto koncepci přijala drtivá většina občanů. Téměř každý se pokusil v nových poměrech uchytit ať už jako soukromník, nebo v rámci malé kapitálové firmy. Historicky zděděné nedostatky v rozvoji drobných služeb k tomu přímo vybízely.

Občanské hnutí jako zřejmý dědic idejí občanské společnosti nebylo společností přijato a jako slepá větev vývoje zaniklo. Můžeme se dnes jen domnívat, že v případě, že by tato koncepce zvítězila, žila by tato společnost v neustálé revoluční euforií a na vlně rozhořčené ulice jednou kritizující to, jindy ono by docházelo přesně k tomu, k čemu docházelo v horkých měsících roku 1968 v Paříži a dnes v horkých letních měsících v Praze a některých městech. Tedy k systematické destrukci tradičních politických struktur a principů.

Ideově politický koncept kuponové privatizace v podstatě ze všech zaměstnanců udělal kapitalisty a tím měl eliminovat tradiční levicové sentimenty. Všichni sice museli ještě chodit jako zaměstnanci do práce, ale jejich myšlení již bylo deformováno kapitalistickou chtivostí po dividendách.

* *  *

Ti, co dnes stojí za protirežimními demonstracemi, si již na přelomu tisíciletí (někteří možná ještě dříve) uvědomili, že nadšení pro soukromé podnikání je jen dočasné. Dříve nebo později tvrdé podmínky trhu všechny (nebo téměř všechny) tyto firmy zlikviduje. Velká očekávání jejich majitelů vyústí pouze do velké deziluze a bude možné zahájit boj o to, co ještě v Listopadu 89 nebylo možné ani vyslovit.

Jaké byly hlavní "nedodělky" Listopadového převratu?

Přes velkou pozornost věnovanou výběru vhodných politických representantů schopných prosazovat politické a hospodářské zájmy svých mentorů se nepodařilo zrušit Benešovy dekrety (tedy otevřít cestu zpět sudetským Němcům) a provést církevní restituce (tedy rekatolizace historicky extrémně ateistického českého obyvatelstva). Nicméně tento záměr nebyl nikdy zrušen, naopak se na jeho realizaci stále intenzivně pracovalo.  

Prvním krokem k jejich naplnění bylo ovládnutí veřejných sdělovacích prostředků, což bylo provedeno tzv. spacákovou stávkou v České televizi. Neschopnost (nebo neochota) tehdejší politické representace jasně tuto akci odmítnout se v plné míře projevuje v dnešních dnech, kdy veřejnoprávní televize zve bez jakýchkoliv problémů na protivládní demonstrace a jednoznačně a jednostranně "vypráví jejich příběh".

Zvládnout druhý úkol – rekatolizaci – bylo možné pouze parlamentní cestou, tedy založením nové politické strany. Tou se stala strana TOP09. Název této strany nevychází, jak by si možná někdo mohl myslet, z anglického výrazu "top" – tedy "vrcholový, špičkový", ale je (na což už si možná dnes málokdo vzpomene) zkratkou "Tradice, Odpovědnost, Prosperita". Klíčovým slovem je "Tradice". Rozklíčovat toto slovo a jeho význam v názvu politické strany není zase až tak jednoduché. Je snad tou tradicí míněna tradice budování socialismu (léta 1948 až 1989)? To ani náhodou. Je touto tradicí období první republiky (1918 -1938). To sotva. Vznik republiky byl spojen s agrární reformou (vyvlastnění velkostatků) a zákazem používat šlechtické tituly. To by se jistě protagonistovi strany TOP09 hraběti Schwarzenbergovi asi málo líbilo, jemu šlo o přesný opak – svobodu používat aristokratické atributy moci a návrat půdy původním pozemkovým velkým vlastníkům.

Takže musíme jít ještě dále. Do Rakouska-Uherska nebo dokonce do Rakouska před rokem 1867. Nakonec bychom se zastavili v roce 1648, v roce, kdy skončila třicetiletá válka Vestfálským mírem, který ukončil náboženské války. Obyvatelstvo musí od té doby povinně vyznávat víru své vrchnosti. Komu se to nelíbí, musí odejít.  A tak česká nekatolická šlechta a inteligence odešly do exilu. Démonizace jistě tragické poúnorové a posrpnové emigrace politiky TOP09 není nic jiného než projev vrcholného pokrytectví.

Krize ODS, jejíž politický kapitál se vyčerpal ekonomickou transformací, a objektivní neschopnost razantně se vypořádat s evidentními excesy tohoto období (vrcholící známou Klausovou amnestií) vrhla řadu voličů ODS do náruče TOP09. Již Nečasova vláda byla více vládou Miroslava Kalouska (tedy TOP09 než ODS). Po schválení restitučního zákona již TOP09 spolupráci s ODS nepotřebovala, a tak vláda padla (převrat provedený na základě nezdaněných darů, které obdržela sekretářka a sexuální přítelkyně předsedy vlády byl skutečně důvodný). Tím byl splněn jeden bod programu – vytvořit materiální podmínky pro nastartování rekatolizace. Zbýval ještě druhý úkol – likvidace Benešových dekretů a otevření cesty pro návrat sudetských Němců.

Protože nebylo jisté, zda "nespolupracující" prezident zvolený parlamentem by příslušné zákony schválil, bylo nutné vnutit obyvatelstvu představu, že nejlepší prezident je prezident zvolené občany přímou volbou. A občany o tom, kdo je ten správný prezident jistě přesvědčí Česká televize plně pod kontrolou TOP09.

TOP09 navrhla knížete Schwarzenberga, údajného Čecha jako poleno, který to s Čechy myslí nejlépe ze všech. Jeho prohlášení v předvolební kampani, že dr. Beneš, prezident Československé republiky by měl být za odsun Němců (Benešovy dekrety) postaven před Mezinárodní soud pro válečné zločiny snad některým jeho sympatizantům otevřelo oči a zastavilo jeho cestu na Hrad.

Plán TOP09 předpokládající vítězství Karla Schwarzenberga nebo v nejhorším případě slabého Jana Fischera bez jasné politické podpory ale nevyšel. Miloš Zeman rozmetal tyto krásné plány – nejmenoval Mirku Němcovou předsedou vlády a z mimořádných voleb vyšla vítězně ČSSD těsně před ANO. TOP09 skončila čtvrtá s 11,99 % hlasů. To samozřejmě politické struktury TOP09 nemohou nikdy prezidentu Zemanovi odpustit.

Od této chvíle politický vliv TOP09 postupně upadal. Ve volbách 2017 TOP09 jen těsně (především díky Praze) překonala povinnou procentní hranici (5,31 % hlasů). Bylo tedy nutné znovu zvážit možnosti.

* * *

Jak už jsem se výše zmínil, 90. léta přitáhla obyvatelstvo k podnikání, kde politika má jen místo vymezené podnikatelskými zájmy. V žádném případě politika v té době nereflektuje zásadní ideové konflikty (práce kontra kapitál, životní prostředí, feminismus a podobná moderní liberální témata). Podnikatelé na to nemají prostě čas a ani chuť.

Situace se však zásadně mění po roce 2000. Čím dál tím více soukromě podnikajících osob své živnosti zavírá likvidována konkurencí velkých, většinou zahraničních nadnárodních společností. Neúspěch těchto podnikatelů má devastující sociální a společenské důsledky. Často se při podnikání zadlužili a čelí osobním bankrotům, rozpadají se jim sociální vztahy, rozvody v rodině, odcizené děti, staří kamarádi a přátelé se k nim nehlásí. Frustrace si vyžaduje nějaký ventil, je třeba najít nějakého viníka. Nikdo si nepřizná, že hloupě nalétl různým obchodníkům s vizemi.

A tak je paradoxně viníkem Václav Klaus – způsobil, že řada firem zejména v menších městech a v okrajových částech republiky zanikla bez náhrady, majiteli nových nebo staronových firem je zahraniční management, se kterým se nelze ani domluvit (katastrofální jazyková úroveň domácího obyvatelstva), vysoké pracovní nároky, často přenášené z jiných, podstatně drsnějších poměrů v Asii.

Pocit sociální křivdy zůstává a časem narůstá. Celé generace byli v systému reálného socialismu vychovávány v podmínkách extrémně vysoké mzdové (příjmové) nivelizace. Působí často až směšně, jak jsou kritizováni pracovníci jen s mírně nadprůměrnými příjmy. Nejde tedy v žádném případě o záležitost existenční (kdo chce, práci si za situace téměř nulové nezaměstnanosti jistě najde), ale o pouhou závist – s čímž se samozřejmě nedá nic dělat, pouze ji vhodně využít. A to se právě děje a vstup jednoho z nejbohatších občanů do politiky (tedy jeho jasné zviditelnění) je jako facka do tváře všem těm méně úspěšným.

Bylo by dojemné, kdyby to nebylo smutné, jak v novodobých dějinách stále znovu a znovu lidé naletí na sliby. V Únoru 48 naletěli na sliby o rychlém odstranění sociálních rozdílů a byli pak překvapeni vznikem úplně jiných rozdílů (třídní původ), v Lednu 1968 naletěli na sliby o tom správném socialismu, socialismu s lidskou tváří a pak byli překvapeni touto lidskou tváří po Srpnu 1968.

Po Listopadu 89 jsme na vlně osobního podnikání byli podobných zklamání ušetřeni. Po deseti-patnácti letech toto ale vše skončilo. Politické elity nebyly schopné nabídnout žádnou další pozitivní vizi. Důsledkem je naprosté zhroucení tradičního společenské uspořádání na polaritě levice – pravice. ČSSD je již dnes mrtvou stranou, KSČM to čeká v nejbližší době, mrtvá je i ODS. Levice je mrtvá, protože ztratila svého tradičního voliče – obyčejného zaměstnance pravidelně chodícího do práce, který chce pouze klid a mír pro svou rodinu; pravice je mrtvá, protože podlehla svodům moderního liberalismu, který destruuje veškeré hodnoty a principy, na nichž v minulosti pravice stála – právo, bezpečnost, konzervativní kontinuita.

Nemělo by tedy být překvapením, že dnešní ulice representovaná frustrovanými staršími občany se bouří. Mezi demonstranty jsou ale z velké části i mladí lidé, kteří nikdy nepodnikali a ani nejsou většinou v nějaké dluhové pasti. Přesto i oni jsou frustrováni, možná ještě více než jejich starší spoludemonstranti. Jejich frustrace vyplývá z uvědomění si situace, na kterou jsme zde nikdy v minulosti nebyli připravováni, ze situace sociální předurčenosti, nehybnosti. Ještě o jednu, dvě generace zpět platilo: vyšší vzdělání = vyšší společenský statut = vyšší mzda. Dnes z toho nic neplatí. Školský systém založený na kapitačním financování nutí školy přijímat a vzdělávat každého. Probíhá boj o studenta a kvalita výuky je nepodstatná. Studijní obory nabízené UJAK jsou jak z říše pohádek a zřejmě si jej navrhují sami studenti tak, aby jejich studentská léta byla co nejpříjemnější. Studovat může každý, odpovědnou a kvalifikovanou práci ale najde jen někdo, zejména až se naplno spustí "4.0". Ti všichni, tito mladí lidé cítí, že jim zvoní hrana, že je čeká život na periferií společnosti. A chtějí s tím něco udělat, chtějí najít smysl života, chtějí pomoc a volají o ni.

Milion chvilek pro demokracii je blábol a nesmysl. Jestli něco demokracii skutečně ohrožuje, tak je to právě "právo ulice". Pro polokvalifikované a zkrachovalé studenty není ale nic lepšího než se upnout k nějaké jednoduché myšlence, nejlépe takové, kterou nelze jednoduše zodpovědět ano-ne. Napadat prezidenta z porušování ústavy a přitom si ji ani nepřečíst (natož se trochu zajímat o ústavní právo), napadat justici a přitom nebýt schopen definovat rozdíl mezi materiálním a procesním právem (alespoň stručně se seznámit se základními principy občanského práva) je velmi jednoduché a prosťáček se tam cítí snadno velkým znalcem.

Demonstrace na Letné budou zřejmě ještě nějakou dobu probíhat a je více než jisté, že určité síly, o kterých je psáno výše, je budou ochotné a připravené zneužít pro své parciální zájmy. Společnost, a zejména vláda, by je měla pečlivě a citlivě analyzovat a přicházet s konstruktivními řešeními. Společnost bohužel díly naprosté neschopnosti předchozích vlád pod vedením ODS a ČSSD se propadla do velmi vážného, přímo krizového stavu. Lidé, kteří ztratí vizi, jsou schopni se upnout k čemukoliv, co jim dá alespoň nějakou naději, nějaký smysl života. Dnes vidí smysl života v boji s předsedou vlády. To je ten, který transformaci ekonomiky devadesátých let přežil a vybudoval pevné hospodářské impérium. On je úspěšný – a to se neodpouští.  

Než však budou analýzy provedeny a nalezena adekvátní řešení je třeba jasně říkat, že změnu může přinést jen moderní program, který připraví a začne prosazovat politická strana (ne ulice), včetně opatření a institucí k jeho realizaci. Nic, i sebevětší zoufalství ulice by nás nemělo odradit od podpory demokracie – tedy práva na svobodnou volbu a povinnost respektovat výsledky voleb.

Při shánění publikace Ilony Švihlíkové a Miroslava Tejkla "Kapitalismus, socialismus a buducnost (s podtitulem ... Mikeš u přišel)" mi v knihkupectví byla nabídnuta knížka Jacoba Fielda "Funguje kapitalismus?".

Lehce jsem do ní nahlédl a rozhodl se ji sice nekoupit (důvody vysvětlím za chvíli), ale také si ji půjčit k prostudování v knihovně.

Autor knihy Jacob Field vystudoval moderní dějiny na universitě v Oxfordu a titul Ph.D. získal na universitě v Cambridge, kde dostal post-doktorandské místo v Cambridgeské skupině pro historii populace a sociální struktury. Zde pracoval na projektu zkoumajícím profesní strukturu Velké Británie od 14. do 19. století. V roce 2012 se přestěhoval na Nový Zéland, kde učil dějiny hospodářství na universitách Massey a Waikato. Napsal čtyři populárně naučné knihy o historii, poslední z nich se jmenuje "D-Day in Numbers" (Den D v číslech). Nakladatelství Routledge vydalo upravenou verzi jeho doktorandské práce nazvané "London, Londoners, and the Great Fire of 1666: Disaster and Recovery (Londýn, Londýňané a velký požár roku 1666: Neštěstí a obnova). V současné době pracuje jako výzkumník na Cambridgeské univerzitě a zabývá se studiem hospodářských dějin Londýna.

Tolik údaje k autorovi z obálky publikace.

Knížka "Funguje kapitalismus?" je napsána zřejmě stejně jako ostatní, populárně naučně. Úvodem autor doporučuje podle hloubky zájmu čtenáře číst jen text velkým písmem a pokud má zájem hlubší, může číst i text menším písmem. Publikace také obsahuje neuvěřitelné množství ilustračních fotografií a obrázků. Každého, kdo si představuje vědecké pojednání v podobě Marxova Kapitálu, je trochu v rozpacích. Jde skutečně o velmi lehké čtení pro moderního čtenáře na úrovni učebnice dějepisu pro 8. a 9. ročník základní školy.  

Tím bych mohl být s knihou "vyrovnán", její přidaná hodnota není příliš velká. Přesto v souvislosti s mnohem vědečtější prací Ilony Švihlíkové a Miroslava Tejkla lze i zde nají několik zajímavých informací nebo myšlenek.

Zřejmě díky své orientaci na studium historie, a zde zejména na období před kapitalismem, je autor schopen vnímat místo kapitalismu ve vývoji lidstva mnohem komplexněji, než autoři začínající Marxem nebo dokonce ještě později. Fieldem uváděný průměrný růst příjmu na hlavu v letech 1000 až 1820 ve výši 0,13 % ročně by měl být dostatečnou výstrahou pro všechny, kteří se opájí iluzí jakéhosi nekapitalistického výrobního způsobu, tedy výrobního způsobu, který nebude založen na tvorbě nadhodnoty.  Očekávat od rychlé likvidace kapitalismu zachování technického pokroku a všeobecného bohatství známého z dneška je velmi naivní.

Intelektuální levičáctví autora publikace je snad nejzřetelnější v jeho doporučení řešit problémy kapitalistického nerovného bohatství 100%-ní dědickou daní. Problémy s jejím zavedením autor spatřuje v odporu těch, kterých by se měla týkat. Je možné, že Jacob Field je sirotek a nic nezdědil po svých rodičích, žije z "ruky do huby", je mladý, nemá žádný majetek a ani žádné děti, takže po něm nikdo nic dědit nebude. Možná, že je to takový filantrop, že před smrtí vše daruje nějaké úžasné nadaci, která bude dále jeho dílo rozvíjet. Každého jiného občana, který má děti, bude těžko pro svůj "úžasný" nápad získávat.

100%-ní dědická daň by v první generaci znamenala pouze ještě větší koncentraci majetku jen v rukou několika historicky nejbohatších a v druhé generaci již půjde o totální zespolečenštění. Zřejmě ti, kteří by neměli na dědickou daň, by museli svou pozůstalost předat státu, anebo by ji stát získal jako odúmrť. Lze si jen postěžovat, že tito "mudrlanti" nezažili reálný socialismus s jeho znárodněním i poslední hospody. Byl to mnohem rychlejší proces. Ale ani reálný socialismus nezašel tak daleko, aby zavedl 100%-ní dědickou daň.

Na rozdíl od mnoha jiných autorů spojuje společnost po kapitalismu se společností méně patriarchální, možná až matriarchální. Všechny společnosti od prvobytně pospolné jsou jednoznačně patriarchální. Přirozená dělba práce mezi mužem a ženou umožnila společnosti přežít. Žena se starala o rodinu, děti, domov, muž se mohl plně věnovat zajištění životních potřeb pro rodinu.

Současná společnost skutečně již tuto dělbu nevyžaduje. Stále více rodin získává prostředky k obživě ze společenských zdrojů – nejrůznější příspěvky, příplatky, sociální sítě, školství a zdravotnictví zdarma apod. Význam muže jako živitele rodiny postupně, nic méně trvale a v poslední době i velmi rychle upadá. Počet žen vychovávajících děti bez muže roste a tyto ženy nejsou ani ekonomicky, ani společensky žádným způsobem hendikepovány. Naopak pro své dcery jsou vzorem, takže ty už ani o rodinu a děti nestojí. Vývoj nasvědčuje tomu, že se tady Jacob Field mýlí. Kapitalismus vytvořil podmínky pro odstranění patriarchátu a otevřel dveře revitalizaci matriarchátu. Žádný jiný výrobní způsob před ním nedal ženám tak rozsáhlá práva, jako právě kapitalismus (je-li to ještě vůbec kapitalismus).

Neměli bychom být překvapeni dnešní mladou generací a jejich representanty (u nás Piráti), pokud takoví "velikáni ducha" jako Jacob Field mohou učit dnešní mládež.

Naštěstí Jacob Field ještě nedospěl do situace, kdy by za vzor společnosti pokládal civilizace známé ze sci-fi románů typu "Brave New World" (česky lépe pod názvem "Konec civilizace") od Aldouse Huxleye nebo filmů jako polská "Sex-mise".

Ale jak dlouho?

... aneb Mikeš už přišel.

Na blogu docenta Valenčíka, v části, kde se řešila otázka, jak chápat kapitalismus, se v komentáři od maxim2 objevil odkaz na publikaci Ilony Švihlíkové a Miroslava Tejkla "Kapitalismus, socialismus a budoucnost" s podtextem "aneb Mikeš už přišel" - http://radimvalencik.pise.cz/6701-teorie-dneska-jak-chapat-kapitalismus-ii-124.html .

Komentář od maxima2 jsem okomentoval velmi stručně s tím, že se pokusím publikaci sehnat a trochu více se s jejím obsahem seznámit. Díky meziknihovním zápůjčkám se mi to podařilo.

Pro mne, jako celoživotního praktika jen částečně "líznutého" teorií politické ekonomie během vysokoškolského studia, je vždy fascinující schopnost teoretiků dohledat i tu nejmenší shodu nebo naopak rozpor mezi názory ostatních teoretiků.  Téměř třetina publikace je tomu věnována a do značné míry je odrazem profese autorů. Jako základní učebnice pro vstup do studia dějin politické ekonomie, vynikající.

V souladu s názorem maxima2 autoři skutečně "vyřešili" problém nadhodnoty/nadproduktu všeobecně platnou kategorií renty. Globální, monopolistická společnost již není založena na antagonismu vlastníka výrobních prostředků a vlastníka pracovní síly realizujícím se na trhu, ale na "čerpání renty". Jediné, co dnes ještě zbývá z původního (kapitalistického) společenského řádu, je časově omezený rozpor "příjmové elity" (bývalí vlastníci výrobních prostředků a vrcholový management korporací) a "společenské většiny" (bývalí námezdně pracující). Neexistuje tedy již zisk (odměna za soukromé vlastnictví) a z logiky věci ani mzda (odměna za práci). Příjmem obou skupin je renta, jejíž výše je odvislá od jejich specifického postavení ve společnosti.  Původní Marxova renta I (vyplývající z omezeného, nerozšiřitelného rozsahu půdního fondu) a renta II (vyplývající z rozdílné bonity půdy) – tedy jakési "nadpříjmy" nezávislé na vlastní práci, jsou pak v pojetí autorů publikace zobecněny na veškeré příjmy, neboť současný (nebo blízce budoucí) trh již není dostatečně rozšiřitelný, aby do něj mohl vstoupit další kapitalista, a pracovník, jehož znalosti a zkušenosti jsou zřejmě rovněž obtížně nahraditelné jiným zaměstnancem.  

Míra ingerence státu do hospodářství je nepřehlédnutelná a přes státní rozpočet je využívána jak "společenskou většinou", tak i "příjmovými elitami". Zdá se, že všichni fungují jen díky této permanentní finanční infuzi, kde jediné, co je odsouzeníhodné je skutečnost, že někteří, tedy zejména manažeři globálních korporací a různí jejich poradci – tzv. "příjmová elita" - získávají těchto prostředků více než zbývající "společenská většina". Právě v této oblasti se autoři odklání od přesného vědeckého přístupu a vnáší do tématu svá moralizující hlediska podpořená často velmi emocionálními výrazy. Snaží se společenský pohyb subjektivně usměrnit cestou aktivizace sociálně demokratických programů směřujících k omezení nebo likvidaci "příjmové elity". Je-li renta skutečně tím, za co ji autoři vydávají, a je-li současný kapitalismus kapitalismem rentiérským, bude jím tak dlouho, než se vytvoří podmínky (objektivně) pro další stadium vývoje.

Klesající rozsah kapitalistického vykořisťování (nebo dokonce jeho neexistence) vyvolává samozřejmě otázku jiného zdroje "bohatství", které nahradí nadhodnotu. Autoři publikace vidí zdroj přebytku (a tedy zřejmě i renty) v (a) společenském znalostním dědictví, (b) v přírodních zdrojích. Přebytek tak vzniká jakoby automaticky, pouhým působením znalostního dědictví (stále nová efektivnější řešení) v součinnosti s přírodními zdroji. Protipólem přebytku je reprodukční dluh nutný k obnově. O tom, jak je společnost bohatá (a tedy jak velkou rentu může uvolnit) rozhoduje rozdíl mezi přebytkem a reprodukčním dluhem.

Jak už jsem uvedl, nejsem žádným teoretikem, a tak bych se rád vyhnul nějakým zásadním soudům. Laicky ale vnímám tuto konstrukci jako jakýsi návrat někam k předkapitalistickým teoriím, např. fyziokratům. I když i nadále existují zastánci pracovní teorie hodnoty, schopní i s instrumentářem této teorie vysvětlit některé současné jevy (např. výrazně vyšší odměny řídícího managementu – viz příspěvek Michaela Kroha http://michaelkroh.pise.cz/23-tajemstvi-kapitalu-i-1.html ) - a některé další odkazy zde uvedené. Rovněž docent Valenčík ve svém příspěvku http://radimvalencik.pise.cz/6802-teorie-dneska-k-odkazu-j-hellera-2-165.html se postavil za existenci nadhodnoty i v dnešní době. 

Nicméně trvat na neměnnosti Marxových schémat by odporovalo vývoji směrem k socialistické čí komunistické společnosti. Kapitalistické vykořisťování jistě nezanikne v jeden den, a to dokonce na celé zeměkouli (viz dřívější chybná představa celosvětové socialistické revoluce). Pravděpodobnější bude scénář postupného odumírání klasických kapitalistických vztahů (tedy i vykořisťování jako kapitalistou přivlastněná nadhodnota) a jejich nahrazení nějakými novými vztahy, a to přes probíhající globalizaci zřejmě lokálně diferencovaně.

Autoři publikace se domnívají, že tyto nové vztahy se začínají již objevovat a prosazovat. Vychází přitom z hypotézy, že zisk jako odměna soukromokapitalistického zhodnocení již není výlučným typem zhodnocení kapitálu a je nahrazen rentou. V praxi to znamená transfer veřejných prostředků do soukromého podnikání. S nárůstem objemu těchto transferů (původně pouze pro odstranění největších disproporcí kapitalistické výroby a v rozporu se záměry rozhodujících kapitálových skupin, později již cíleně pro dokapitalizaci těchto skupin) dochází postupně ke zvyšování podílu veřejných prostředků ve zhodnocovacím procesu. Společenský systém, v němž budou podmínky pro společenské, trvale se reprodukující zhodnocování dominantní, označují autoři publikace jako "sociál".

Sociál by neměl být charakterizován výlučně společenským vlastnictvím, ale společenským zhodnocováním (tedy ve prospěch celé společnosti). I zřejmě nevýznamná rezidua soukromého kapitálu (a soukromokapitalistických vztahů) by mohla existovat, budou-li v souladu se společenským zhodnocováním. O tom, co a jak má být "společensky zhodnocováno" budou rozhodovat jednotlivé rozpočty, přičemž se předpokládá hierarchická struktura rozpočtů od obecních až po regionální (snad i quasi-globální). Demokratické procesy na jednotlivých úrovních by zřejmě měly rozhodovat o zdrojích svých rozpočtů a o způsobu jejich čerpání (určení).

Mottem poslední části publikace je jinotajný návrat kocoura Mikeše, který zřejmě kdysi (snad v Listopadu 89) kamsi odešel, aby se nyní jinudy (tedy přes společenské zhodnocování – přes "sociál") vrátil. Vize nastolená autory – postupné posilování podílu společenského zhodnocování na úkor klasického soukromokapitalistického zhodnocování – je reálná a bez zbytečných omezení i představitelná, mnoha symptomatickými změnami v současné globální společnosti potvrzovaná.

Proč nejsou všichni šťastní, proč všichni nejásají (dokonce dle maxima2 je obecná povědomost o této publikaci ve veřejnosti velmi malá)? Autoři ve své publikaci dostatečně argumentačně prokázali reálnost své teorie. Aniž by to nějak zdůrazňovali, jsou s budoucností tak, jak ji naznačili, zřejmě spokojeni, neboť na žádná rizika "sociálu" neupozornili.

Jestliže minulý vývoj lidské společnosti (civilizace) do nástupu kapitalismu byl tažen jen drobnými přebytky a zejména nárůstem počtu obyvatel, pak opuštění kapitalismu (extrémně dynamický výrobní způsob) nás posune, nebo možná lépe vrátí opět k drobným přebytkům a tedy jen pomalému rozvoji. Nic nenasvědčuje (a bylo by to i zřejmě nesmyslné), že stále rozsáhlejší společenské vědomostní dědictví bude schopné plně saturovat úbytek nadhodnoty nebo dokonce její úplné zmizení.

Všichni bychom si zřejmě měli přát, aby situace, kdy převládne společenské zhodnocování nad soukromokapitalistických, přišla co nejpozději. Tato zbývající doba by měla být využita pro dokončení poslání "kapitálu" a pro optimalizaci organizačních a institucionálních nástrojů "sociálu". Nedostatečně rozvinutá materiálně technická základna "sociálu" by mohla působit značné společenské konflikty a uvolňovat sociální atavismy (nové Listopady 89). Představa, že se společnost bude moci dále rozvíjet materiálně extenzivně, je z důvodu absence dostatečných zdrojů (nadhodnoty), nereálná. Zejména pro významnější investiční akce (infrastrukturní změny) nebude zřejmě společné znalostní dědictví, ani přírodní zdroje schopné vytvořit dostatečně velké prostředky bez hlubokého nebo dlouhodobého reprodukčního dluhu. 

Možná, že právě tato obava z potenciálně zúžené reprodukce a celkového vnitřního zhroucení (konflikt mezi přebytkem a reprodukčním dluhem) způsobila nezájem o tuto publikaci v širší odborné veřejnosti.  Levicové strany dost obtížně mohou stavět své vize na tom, že lidstvo se dostává na vrchol svého rozvoje a nyní již bude následovat jen ústup k rovnostářskému "sociálu". Vyčerpanost přírodních zdrojů totiž neumožňuje stejný životní standard pro všech 7 miliard lidí. Takže navíc sociálně-demokratičtí voliči se budou muset výrazně uskromnit, protože ještě nikdo neprokázal, že se při odstranění "příjmové elity" automaticky vytvoří prostředky pro srovnání všech příjmových rozdílů u "společenské většiny". Je sice možné, že v publikaci nabízená vize replikátorů ze sci-fi seriálů v podobně 3D tiskáren zajistí produkci všeho pro všechny. Ale pouze za situace, že těmito 3D tiskárnami budou rovněž replikováni také "sociáloví" lidé akceptující životní úroveň jen mírně nad hranicí prostého přežití.

Bůh nás chraň!  

(pokračování k předchozímu článku)

Jedinou z významnějších politických stran, ke které jsem se nevyjádřil v předchozím článku – viz http://karelmayer.pise.cz/17-globalizace-7-je-nalevo-skutecne-volno.html , jsou Piráti. Na nich bych rád dokumentoval, kde se dnes nacházíme, a to jak z hlediska našeho středoevropského regionu, tak i z hlediska globálního.

Starý svět založený na objektivním antagonismu kapitalistické společnosti (soukromý vlastník výrobních prostředků proti vlastníkovi pracovní síly) vytvářel dostatečný prostor pro definici zájmů jednotlivých účastníků tohoto antagonismu. Existovalo jasné členění na stranu vlastníků výrobních prostředků - zaměstnavatelů (pravicové strany) a na stranu zaměstnanců nebo nezaměstnaných (levicové strany).

I když v jednotlivých zemích existovaly snadno viditelné rozdíly v prioritách jednotlivých politických stran v rámci levicového nebo pravicového světonázoru, shody převažovaly.

Nedostatky reálného socialismu v oblasti schopnosti nabídnout na Západě viděnou škálu a kvalitu výrobků a služeb (důležité pro většinu populace) a tzv. svobod (důležité pro intelektuální elitáře) nám nedovolily vidět změny probíhající v západní společnosti. Hnutí hippies ve Spojených státech, studentské bouře ve Francii, Greenpeace a další aktivistická hnutí byla vnímána jako jakési exotické, okrajové výstřelky několika extravagantních, často pod vlivem drog vystupujících mladých jedinců či malých skupin.

A tak jako česká společnost prošla za posledních třicet, respektive padesát let ohromným společenským vývojem, obdobně ohromným společenským vývojem prošla společnost označovaná jako "západní". Automatizace, robotizace, komunikační technologie spolu se sexuální svobodou naprosto rozvrátily rodinné a společenské struktury založené na tradičních modelech.

Tradiční živitel rodiny (kvalifikovaný dělník, řemeslník) se stal "chráněným druhem", tradiční vychovatelka dětí se stala manažerkou, v nejhorším případě samostatnou, příjmově nezávislou "kolegyní". Aniž bychom si toho všimli, společnost čistě patriarchální se postupně stává společností matriarchální.  

A společnost matriarchální je postavena na jiných prioritách a případné hrozby a ochranu před nimi vidí úplně jinde. Částečně jsem to zmínil i ve svém komentáři k výsledku voleb na Slovensku – viz. http://karelmayer.pise.cz/16-globalizace-6-jeste-k-zuzane-caputove.html .

Tradovaná válka pohlaví u nás sice kdysi skončila se Šárkou a Ctiradem (zřejmě jako hluboce vnitřně tradovaná porážka prvotního matriarchátu nastupujícím patriarchátem), ale vrátila se nám postupnou emancipací ekonomicky na muži nezávislých žen v současnosti.

Revitalizace matriarchátu v podmínkách moderní společnosti se projevuje řadou změn v tradičně mužských odvětvích a činnostech a má pochopitelně svůj odraz i v politice, která až dosud byla dominantně ovládána muži. 

Zřejmě největší změnou v politice je odklon od respektovaného vůdcovství založeného na racionálních, snadno měřitelných výsledcích, representovaného starším, zkušeným mužem, směrem k emocionálním rozhodnutím, s jen obtížně měřitelnými výsledky, representovanými mladší, atraktivní ženou.  

Typicky mužská témata jako ochrana teritoria před sousedními komunitami (nacionalismus, rasismus) a demonstrace společenského postavení materiálním bohatstvím jsou nahrazována tématy typicky ženskými (přátelství, empatie) demonstrovanými materiálním rovnostářstvím.

Piráti dnes efektivně reflektují současnou společnost skládající se z mladých mužů, které v neúplných rodinách vychovávaly matky nebo starší sestry v prostředí naprosté absence autorit a respektu k nim. Tito mladí muži sice velmi dobře vědí, co je moderní, jsou však všechno možné, jenom ne disciplinovanými muži ochotnými se poprat za svou rodinu, zemi. Nic z toho totiž neznají, nemají, na něco takového je nikdo nepřipravil.

Na první pohled nepochopitelný název strany v zemi bez jediného kilometru mořského pobřeží získá úplně jiný obsah, uvědomíme-li si, že nejznámější pirát Sandokan nebyl žádným pirátem (z řec. peiratés = lupič), ale neohroženým bojovníkem s patriarchálními autoritami holandské a britské koloniální říše, pomáhající chudým. Tedy vše, co lze najít v hodnotovém žebříčku matriarchátu.  

Mladá generace vychovaná na dobrodružných filmech o Sandokanovi (tedy žádný nesmiřitelný třídní boj formující levo-pravé vnímání politiky) nerozumí a nebude rozumět dnešním starším politikům hluboce zapouzdřeným v tradičním členění politiky na levicovou a pravicovou.

Piráti mají před sebou skvělou budoucnost danou jejich pozitivním vztahem k migraci (migrantům je třeba pomoci), pozitivním vztahem ke globalizaci (Země je nás všech), pozitivním vztahem k Evropské unii (všichni jsme Evropany). Tedy vše, co je spojováno s levicí. Stanovíme-li etalonem levicovosti tyto "pozitivnosti", pak lze k levici přidat i současnou ODS a TOP. Na pravici pak zůstane pouze klausovské reziduum ODS a SPD.

Název komentovaného článku by tedy měl znít "nalevo už narváno, napravo již volno".

Ilona Švihlíková publikovala na portálu Argument! článek, ve kterém se zamýšlí nad "prázdnotou" na levé části politického spektra, viz:.  http://casopisargument.cz/2019/04/10/vlevo-volno-vpravo-narvano/ . Téměř celý článek se však věnuje pouze identifikaci jednotlivých politických subjektů a stručné charakteristice jejich místa na pomyslné pravo-levé linii. S naznačeným hodnocením lze víceméně souhlasit, i když z článku je cítit zřejmé zklamání ze situace na levé části spektra a to ještě umocněné tím, jak se projevují dvě levicové strany – ČSSD a KSČM.

Článek bohužel neobsahuje žádné vysvětlení této situace, natož nějaký námět k řešení pociťovaného zklamání. Pokusím se o odstranění tohoto nedostatku. 

Česká společnost je historicky levicově-středová a i strany, ať už prvorepublikové nebo nově vzniklé po listopadu 89, mají s pravicí jen málo společného, snad jen rádoby pravicovou rétoriku. Po skutečné pravici v českých poměrech nikdy nebyla a ani dnes není žádná dostatečně silná společenská poptávka. Dochází tak k paradoxní situaci, že zájemci o pravicovou politickou karieru si musí pomáhat pomocnými a zástupnými tématy (referendum, migrace, desintegrace) a testovat, zda se vůbec někdo s těmito tématy ztotožní a dá jim tak alespoň limitní (pětiprocentní) šanci na trvalejší ukotvení v politickém systému.

Nestranný pozorovatel politického dění pak může být trochu zmaten z toho, jak vyčpělá a naprosto okrajová témata jsou těmito subjekty využívána. Protože jde o témata parciální a často vzájemně nekompatibilní, není se co divit, že situace na tzv. pravici je tak chaotická a voličská přízeň tak nestálá. Zřejmě nejzřetelněji je to vidět na současné situaci okolo hledání další cesty v ODS, která se historicky orientovala na tržní ekonomiku a osobní svobodu jednotlivce s minimální ingerencí státu a dnes přešla na pozici unijní tato témata silně deformující. Z pravicovosti zůstal jen verbální boj s komunismem z období reálného socialismu.

Za pravicovější stranu by zřejmě bylo možné pokládat TOP 09, která dle svého názvu se chce, nebo spíše chtěla, orientovat na "Tradici, Odpovědnost a Prosperitu", přičemž nikdy se nikdo nedověděl, o jakou tradici má jít – zda vzhledem k pozadí jejího protagonisty hraběte Schwarzenberga jde o tradici rakouské monarchie 19. století nebo snad ještě starší, feudální, tedy někdy po Bílé hoře. S tím se samozřejmě nelze dlouho v politice udržet a tak se musí najít jiné téma – rusofobie (Rusko vnímané jako tradičně patriarchální společnost) a petrifikace na Srpnu 68.

KDU-ČSL je "klidnou sílou" se širokým záběrem na svůj elektorát, schopná v souladu s křesťanskou věroukou obhájit cokoliv stejně jako cokoliv odsoudit (v Bibli se vždy vhodné zdůvodnění najde). Svou oportunní ideovou flexibilností se sice nestane dominantní stranou na politickém kolbišti, získává však velkou hodnotu jako koaliční partner kohokoliv.

No a pak už nám zbývá jen SPD, strana, která stojí a padá se svým předsedou, který musí témata složitě "vyrábět" a na trhu témat je obtížně "prodávat". Politická síla strany je tak extrémně závislá na poptávce elektorátu a na čase jejího trvání.

Na tzv. levici se pohybuje ČSSD, která svou historií prokázala cokoliv, jen ne levicovost, do značné míry přirozeně komunisty tlačená hluboko ke středu a někdy až za něj. Historicky mizející elektorát (kam se poděla dělnická třída?) nutí stranu k tak neperspektivním tématům jako je zlevňování jízdného nebo orodování za obědy ve škole zadarmo. Levicovost si tato strana spojuje s rozdáváním a s bojem s úspěšnými podnikateli, kteří jsou schopni dát práci jejím voličům, a poslušností k bruselským strukturám.

No a KSČM žije z disciplinovanosti svých historických členů a možná ještě více z odporu voličů k ostatním stranám jako "strana protestu".

Na rozdíl od autorky článku nemyslím, že je na pravice "narváno", skutečně pravicových stran se spíše nedostává. Zoufalá situace na levici je stejná i na pravici. Ani tam, ani tam není žádná strana schopná nabídkou konzistentní a perspektivní program. Dominantní postavení ANO není dáno sílou tohoto sdružení, které ani nelze hodnotit jako stranu, ale naprostou ideovou vyprázdněností stran nalevo i napravo.