Karel Mayer - globalizace

Nedávné volby do Evropského parlamentu ukázaly, že Češi konečně dospěli. Uvědomili si, že Evropská unie není nejdokonalejší organizací na světě, která s nekonečným nadhledem je schopná řešit všechny problémy, aniž by nějak zásadně ovlivnila životy svých obyvatel.

Když v Listopadu 89 demonstrující vyjadřovali svou touhu po změně, hlavním heslem bylo "Zpět do Evropy". Přitom kromě několika pracovníků podniků zahraničního obchodu a ministerstva zahraničních věcí, kteří v Evropě (tedy myšleno západní Evropě) pobývali několik let a často několikrát, jen málokdo z demonstrujících měl konkrétnější představu o tom, co to je ta "Evropa". Pro drtivou většinu na Václavském náměstí v Praze a na dalších náměstích v dalších městech České socialistické republiky to bylo přece jasné a velmi snadné. Z těch několika dovolených, které tam strávili na devizový příslib, nebo několika filmů věděli, že tam jsou přece plné obchody nejrůznějšího zboží. Lidé tam bydlí v podobných domech jako u nás, jezdí v podobných autech, jako u nás. V čem by měl být tedy problém, abychom se i my zde, v Čechách a na Moravě, měli tak dobře, jako tam, v Evropě. Ti již zmiňovaní pracovníci zahraničního obchodu a diplomaté, dovolím si tvrdit, na demonstracích nebyli a jen rozpačitě kroutili hlavami.

Již záhy po převratu jsme byli varováni, že "cesta do Evropy" není nějaký výlet vlakem, při kterém se tam dostaneme za několik hodin. Ti, co tvrdili, že to bude trvat deset, dvacet let byli pokládáni za nepřející zrádce. Přístupová jednání ale trvala řadu let, při nichž bylo nutno to a ono změnit a prostě se Evropské unii přizpůsobit. Po 15 letech v roce 2004 nás konečně Evropa uznala za dostatečně připravené a přijala nás. Ne jako rovnocenné, stále jsme cítili na hranicích ten pohrdavý pohled pasující nás na lidi druhé kategorie, skoro nechtěné. Všichni ale věděli, že přechodné období je časově omezené a za několik let skončí.

Téměř bezbolestná ekonomická transformace většinu z nás zaměstnala naplno. Někdo podnikal, někdo se zdokonaloval v cizích jazycích a chystal se na zajímavou pozici v podniku se zahraniční kapitálovou účastí, někdo přímo pracoval v zahraničí, učili jsme se vyrábět a prodávat v nových, zřejmě kapitalistických podmínkách. Nízká míra nezaměstnanosti a téměř trvalý hospodářský růst bylo snadné spojit s naší účastí v Evropské unii. Moc to ale nikdo neřešil.

Lhostejný nebo minimálně ne zcela zodpovědný vztah k EU se projevoval i na úrovni státní správy, např. v obsazování klíčivých pozic v institucích EU. Místo vysoce odborně kvalifikovaných a zájmy České republiky razantně prosazujících zástupců byla hlavním kritériem výběru odměna. Snad nejtrapnější v roce 2004, kdy se nakonec stal našim zástupcem v Evropské komisi místo Miloše Kužvarta sám Vladimír Špidla.

Zřejmě obava, aby se tito naši zástupci v EU příliš nezesměšnili a nepošpinili jméno těch, kteří je tam vyslali, jejich vystupování ve veřejnoprávních médiích byla minimální, takže si vlastně nikdo nemohl udělat alespoň trochu objektivní názor na to, jak ta slavná EU vlastně funguje. Eurounijní projekt se tak stále více odcizoval a nikdo vlastně nevěděl, k čemu je to vše dobré.

Vše se ale začalo měnit po roce 2014. První ranou byla pro běžného občana alespoň trochu používajícího vlastní rozum migrační vlna. Tleskání nekonečným zástupům běženců pochodujících jaksi bez jakékoliv kontroly, přitom však s kompletním logistickým zázemím, chápal jen někdo. Druhou, možná ještě tvrdší ranou byla podivná účast Evropské unie a jejich vrcholných představitelů včetně našich europoslanců na státním převratu na Ukrajině hrozícím přerůst ve vojenský konflikt s Ruskou federací. Stále větší část obyvatelstva začala pochybovat o tom, že vedení EU má situaci pod kontrolou a že má nějaký plán, jak dál do budoucna. Konečně rozhodnutí Velké Británie z EU vystoupit, i při vědomí historických specifičností vztahu VB k EU, jistě nepřispělo k vidění EU jako spořádaného společenství.

Výsledky posledních voleb do Parlamentu EU tak ukázaly nejen posílení euroskeptických stran, ale i v dosud eurooptimistických stranách se jednoznačný optimismus začíná ztrácet pod vlivem pochybností, zda dosavadní vývoj je skutečně ten správný a zejména zda je dlouhodobě perspektivní.

Váhání a naprostá absence jakékoliv silné vize se pak promítly i do výběru nových vedoucích činitelů nejvýznamnějších evropských institucí. Muži, historicky vždy nositelé dynamických myšlenek schopní tyto myšlenky realizovat, opět naprosto zklamali. Žádný z nich nebyl schopen formulovat komplexní koncepci dalšího rozvoje celoevropského prostoru v probíhajícím globalizačním procesu. Pro nikoho by pak nemělo být překvapením, že předsedou/předsedkyní Evropské komise je žena. Žena sice s bohatými zkušenostmi z práce v centrálních orgánech státní správy nejvýznamnějšího člena EU, jejíž politická kariera je však spojována se schopností kompromisů, nikoliv se schopností prezentace odvážných vizí a jejich realizací.

Evropská unie tak získala oddechový čas do příštích voleb a je otázkou, jak s tímto oddechovým časem naloží. Pokud se podaří v příštích letech nalézt muže schopného formulovat jasnou vizi a realizovat ji, muže dostatečně charismatického, aby ho muži respektovali a ženy obdivovaly, má Evropa ještě šanci. Pokud se to nepodaří, skončí na chvostu ekonomik řízeních muži s jasnou vizí (Putin, Si, Trump).

Na protirežimní, vesměs sociální demonstrace z období první republiky, často s velmi drastickými dopady, si dnes již nikdo nevzpomene. Jejich účastníci většinou již nežijí a demoralizovaná levice zkušenost z jejich průběhu již rovněž odhodila na historické smetiště.

Poslední masová protirežimní demonstrace před Listopadem 89 proběhla v Únoru 48. I tam jasně promluvila ulice, zaplněné Staroměstské náměstí dychtící po vystoupení Gottwalda to jednoznačně prokazuje. I tam si lidé mysleli, že výměna několika ministrů a znárodnění těžkého průmyslu vytvoří jakýmsi kouzelným proutkem ráj na zemi. Pokud někdo, tak jen málokdo si při tom kladl otázku, kdo bude tyto zestátněné podniky řídit. Možná, že někteří z dělnických agitátorů měli dost sebedůvěry, že na to budou stačit. Vždyť jim "soudruzi" pomohou.

Protože ale toto vše bylo formulováno jako definitivní, bylo nutné vytvořit podmínky pro to, aby se již nějaké jiné protirežimní, tentokrát protisocialistické/protikomunistické demonstrace nekonaly. Kromě represivního aparátu, který byl určen pro nepoučitelné obdivovatele minulých pořádků, se nové elity rozhodly vše dostat pod kontrolu povinnou účastí všech v nejrůznějších "svazech" (mládeže, žen, pro spolupráci s armádou, včelařů, rybářů, zahrádkářů atd. atd. atd.). Podmínkou profesní (a rovněž i politické) kariery byla angažovanost v těchto "svazech".

Můžeme samozřejmě dlouho diskutovat o tom, zda absence protirežimních demonstrací za "reálného socialismu" byla dána více strachem, nebo svázaností s nějakým tím "svazem" a očekávanými z toho benefity (přidělení bytu, výběrová rekreace apod.).

Takže po mnoha a mnoha letech došlo vlastně k první velké protirežimní demonstraci až v Listopadu 89. I o důvodech její početnosti a spontánnosti by se dalo dlouze diskutovat. Zřejmě nejpřesnější je heslo této demonstrace – "Zpátky do Evropy". Pod tímto heslem si mohl každý představit, co chtěl. Pro drtivou většinu účastníků demonstrace to byla možnost odjet na dovolenou k moři bez ponižujícího škemrání o výjezdní doložku. Pro zástupce inteligence to byla navíc možnost volného pohybu myšlenek a jejich prezentace.

Jen málokdo si byl schopen připustit, že i on bude ale možná jedním z těch nezaměstnaných, z těch, kteří budou živořit někde na okraji společnosti. Vždyť to byla jen "komunistická propaganda". Každý, kdo již v "Evropě" byl, vyprávěl přeci o supermarketech plných zboží, zboží pro každého, žádný Tuzex jen pro majitele devizových kont (nebo veksláky).

Politickou platformou pro vyjádření touhy "Zpět do Evropy" bylo Občanské fórum. V něm se utvářely představy jakési "občanské společnosti", tak vyzdvihované Havlem a jeho souputníky. Ti již věděli, že "Evropa" v roce 1989 není Evropou 1948 nebo 1968. Kulturní a sexuální revoluce 60. let, hnutí hippies, studentské demonstrace v Paříži výrazně posílily tzv. liberalismus (bezbřehou svobodu) a zásadním způsobem začali demontovat principy klasické buržoazní parlamentní demokracie. O státní politice a státních institucích již neměly rozhodovat volby (trh politických koncepcí a programů), ale emocemi ovládaná ulice.

Nemůžeme dnes vyjádřit dost díků Václavu Klausovi a jeho spolupracovníkům, kteří jednoznačně tuto koncepci odmítli a založením ODS posunuli do čela společnosti jasná pravidla tržní ekonomiky (odpovědnost, zisk, rentabilitu, produktivitu práce, zahraniční obchod nezatížený politickými předsudky). Tuto koncepci přijala drtivá většina občanů. Téměř každý se pokusil v nových poměrech uchytit ať už jako soukromník, nebo v rámci malé kapitálové firmy. Historicky zděděné nedostatky v rozvoji drobných služeb k tomu přímo vybízely.

Občanské hnutí jako zřejmý dědic idejí občanské společnosti nebylo společností přijato a jako slepá větev vývoje zaniklo. Můžeme se dnes jen domnívat, že v případě, že by tato koncepce zvítězila, žila by tato společnost v neustálé revoluční euforií a na vlně rozhořčené ulice jednou kritizující to, jindy ono by docházelo přesně k tomu, k čemu docházelo v horkých měsících roku 1968 v Paříži a dnes v horkých letních měsících v Praze a některých městech. Tedy k systematické destrukci tradičních politických struktur a principů.

Ideově politický koncept kuponové privatizace v podstatě ze všech zaměstnanců udělal kapitalisty a tím měl eliminovat tradiční levicové sentimenty. Všichni sice museli ještě chodit jako zaměstnanci do práce, ale jejich myšlení již bylo deformováno kapitalistickou chtivostí po dividendách.

* * *

Ti, co dnes stojí za protirežimními demonstracemi, si již na přelomu tisíciletí (někteří možná ještě dříve) uvědomili, že nadšení pro soukromé podnikání je jen dočasné. Dříve nebo později tvrdé podmínky trhu všechny (nebo téměř všechny) tyto firmy zlikviduje. Velká očekávání jejich majitelů vyústí pouze do velké deziluze a bude možné zahájit boj o to, co ještě v Listopadu 89 nebylo možné ani vyslovit.

Jaké byly hlavní "nedodělky" Listopadového převratu?

Přes velkou pozornost věnovanou výběru vhodných politických representantů schopných prosazovat politické a hospodářské zájmy svých mentorů se nepodařilo zrušit Benešovy dekrety (tedy otevřít cestu zpět sudetským Němcům) a provést církevní restituce (tedy rekatolizace historicky extrémně ateistického českého obyvatelstva). Nicméně tento záměr nebyl nikdy zrušen, naopak se na jeho realizaci stále intenzivně pracovalo.

Prvním krokem k jejich naplnění bylo ovládnutí veřejných sdělovacích prostředků, což bylo provedeno tzv. spacákovou stávkou v České televizi. Neschopnost (nebo neochota) tehdejší politické representace jasně tuto akci odmítnout se v plné míře projevuje v dnešních dnech, kdy veřejnoprávní televize zve bez jakýchkoliv problémů na protivládní demonstrace a jednoznačně a jednostranně "vypráví jejich příběh".

Zvládnout druhý úkol – rekatolizaci – bylo možné pouze parlamentní cestou, tedy založením nové politické strany. Tou se stala strana TOP09. Název této strany nevychází, jak by si možná někdo mohl myslet, z anglického výrazu "top" – tedy "vrcholový, špičkový", ale je (na což už si možná dnes málokdo vzpomene) zkratkou "Tradice, Odpovědnost, Prosperita". Klíčovým slovem je "Tradice". Rozklíčovat toto slovo a jeho význam v názvu politické strany není zase až tak jednoduché. Je snad tou tradicí míněna tradice budování socialismu (léta 1948 až 1989)? To ani náhodou. Je touto tradicí období první republiky (1918 -1938). To sotva. Vznik republiky byl spojen s agrární reformou (vyvlastnění velkostatků) a zákazem používat šlechtické tituly. To by se jistě protagonistovi strany TOP09 hraběti Schwarzenbergovi asi málo líbilo, jemu šlo o přesný opak – svobodu používat aristokratické atributy moci a návrat půdy původním pozemkovým velkým vlastníkům.

Takže musíme jít ještě dále. Do Rakouska-Uherska nebo dokonce do Rakouska před rokem 1867. Nakonec bychom se zastavili v roce 1648, v roce, kdy skončila třicetiletá válka Vestfálským mírem, který ukončil náboženské války. Obyvatelstvo musí od té doby povinně vyznávat víru své vrchnosti. Komu se to nelíbí, musí odejít. A tak česká nekatolická šlechta a inteligence odešly do exilu. Démonizace jistě tragické poúnorové a posrpnové emigrace politiky TOP09 není nic jiného než projev vrcholného pokrytectví.

Krize ODS, jejíž politický kapitál se vyčerpal ekonomickou transformací, a objektivní neschopnost razantně se vypořádat s evidentními excesy tohoto období (vrcholící známou Klausovou amnestií) vrhla řadu voličů ODS do náruče TOP09. Již Nečasova vláda byla více vládou Miroslava Kalouska (tedy TOP09 než ODS). Po schválení restitučního zákona již TOP09 spolupráci s ODS nepotřebovala, a tak vláda padla (převrat provedený na základě nezdaněných darů, které obdržela sekretářka a sexuální přítelkyně předsedy vlády byl skutečně důvodný). Tím byl splněn jeden bod programu – vytvořit materiální podmínky pro nastartování rekatolizace. Zbýval ještě druhý úkol – likvidace Benešových dekretů a otevření cesty pro návrat sudetských Němců.

Protože nebylo jisté, zda "nespolupracující" prezident zvolený parlamentem by příslušné zákony schválil, bylo nutné vnutit obyvatelstvu představu, že nejlepší prezident je prezident zvolené občany přímou volbou. A občany o tom, kdo je ten správný prezident jistě přesvědčí Česká televize plně pod kontrolou TOP09.

TOP09 navrhla knížete Schwarzenberga, údajného Čecha jako poleno, který to s Čechy myslí nejlépe ze všech. Jeho prohlášení v předvolební kampani, že dr. Beneš, prezident Československé republiky by měl být za odsun Němců (Benešovy dekrety) postaven před Mezinárodní soud pro válečné zločiny snad některým jeho sympatizantům otevřelo oči a zastavilo jeho cestu na Hrad.

Plán TOP09 předpokládající vítězství Karla Schwarzenberga nebo v nejhorším případě slabého Jana Fischera bez jasné politické podpory ale nevyšel. Miloš Zeman rozmetal tyto krásné plány – nejmenoval Mirku Němcovou předsedou vlády a z mimořádných voleb vyšla vítězně ČSSD těsně před ANO. TOP09 skončila čtvrtá s 11,99 % hlasů. To samozřejmě politické struktury TOP09 nemohou nikdy prezidentu Zemanovi odpustit.

Od této chvíle politický vliv TOP09 postupně upadal. Ve volbách 2017 TOP09 jen těsně (především díky Praze) překonala povinnou procentní hranici (5,31 % hlasů). Bylo tedy nutné znovu zvážit možnosti.

* * *

Jak už jsem se výše zmínil, 90. léta přitáhla obyvatelstvo k podnikání, kde politika má jen místo vymezené podnikatelskými zájmy. V žádném případě politika v té době nereflektuje zásadní ideové konflikty (práce kontra kapitál, životní prostředí, feminismus a podobná moderní liberální témata). Podnikatelé na to nemají prostě čas a ani chuť.

Situace se však zásadně mění po roce 2000. Čím dál tím více soukromě podnikajících osob své živnosti zavírá likvidována konkurencí velkých, většinou zahraničních nadnárodních společností. Neúspěch těchto podnikatelů má devastující sociální a společenské důsledky. Často se při podnikání zadlužili a čelí osobním bankrotům, rozpadají se jim sociální vztahy, rozvody v rodině, odcizené děti, staří kamarádi a přátelé se k nim nehlásí. Frustrace si vyžaduje nějaký ventil, je třeba najít nějakého viníka. Nikdo si nepřizná, že hloupě nalétl různým obchodníkům s vizemi.

A tak je paradoxně viníkem Václav Klaus – způsobil, že řada firem zejména v menších městech a v okrajových částech republiky zanikla bez náhrady, majiteli nových nebo staronových firem je zahraniční management, se kterým se nelze ani domluvit (katastrofální jazyková úroveň domácího obyvatelstva), vysoké pracovní nároky, často přenášené z jiných, podstatně drsnějších poměrů v Asii.

Pocit sociální křivdy zůstává a časem narůstá. Celé generace byli v systému reálného socialismu vychovávány v podmínkách extrémně vysoké mzdové (příjmové) nivelizace. Působí často až směšně, jak jsou kritizováni pracovníci jen s mírně nadprůměrnými příjmy. Nejde tedy v žádném případě o záležitost existenční (kdo chce, práci si za situace téměř nulové nezaměstnanosti jistě najde), ale o pouhou závist – s čímž se samozřejmě nedá nic dělat, pouze ji vhodně využít. A to se právě děje a vstup jednoho z nejbohatších občanů do politiky (tedy jeho jasné zviditelnění) je jako facka do tváře všem těm méně úspěšným.

Bylo by dojemné, kdyby to nebylo smutné, jak v novodobých dějinách stále znovu a znovu lidé naletí na sliby. V Únoru 48 naletěli na sliby o rychlém odstranění sociálních rozdílů a byli pak překvapeni vznikem úplně jiných rozdílů (třídní původ), v Lednu 1968 naletěli na sliby o tom správném socialismu, socialismu s lidskou tváří a pak byli překvapeni touto lidskou tváří po Srpnu 1968.

Po Listopadu 89 jsme na vlně osobního podnikání byli podobných zklamání ušetřeni. Po deseti-patnácti letech toto ale vše skončilo. Politické elity nebyly schopné nabídnout žádnou další pozitivní vizi. Důsledkem je naprosté zhroucení tradičního společenské uspořádání na polaritě levice – pravice. ČSSD je již dnes mrtvou stranou, KSČM to čeká v nejbližší době, mrtvá je i ODS. Levice je mrtvá, protože ztratila svého tradičního voliče – obyčejného zaměstnance pravidelně chodícího do práce, který chce pouze klid a mír pro svou rodinu; pravice je mrtvá, protože podlehla svodům moderního liberalismu, který destruuje veškeré hodnoty a principy, na nichž v minulosti pravice stála – právo, bezpečnost, konzervativní kontinuita.

Nemělo by tedy být překvapením, že dnešní ulice representovaná frustrovanými staršími občany se bouří. Mezi demonstranty jsou ale z velké části i mladí lidé, kteří nikdy nepodnikali a ani nejsou většinou v nějaké dluhové pasti. Přesto i oni jsou frustrováni, možná ještě více než jejich starší spoludemonstranti. Jejich frustrace vyplývá z uvědomění si situace, na kterou jsme zde nikdy v minulosti nebyli připravováni, ze situace sociální předurčenosti, nehybnosti. Ještě o jednu, dvě generace zpět platilo: vyšší vzdělání = vyšší společenský statut = vyšší mzda. Dnes z toho nic neplatí. Školský systém založený na kapitačním financování nutí školy přijímat a vzdělávat každého. Probíhá boj o studenta a kvalita výuky je nepodstatná. Studijní obory nabízené UJAK jsou jak z říše pohádek a zřejmě si jej navrhují sami studenti tak, aby jejich studentská léta byla co nejpříjemnější. Studovat může každý, odpovědnou a kvalifikovanou práci ale najde jen někdo, zejména až se naplno spustí "4.0". Ti všichni, tito mladí lidé cítí, že jim zvoní hrana, že je čeká život na periferií společnosti. A chtějí s tím něco udělat, chtějí najít smysl života, chtějí pomoc a volají o ni.

Milion chvilek pro demokracii je blábol a nesmysl. Jestli něco demokracii skutečně ohrožuje, tak je to právě "právo ulice". Pro polokvalifikované a zkrachovalé studenty není ale nic lepšího než se upnout k nějaké jednoduché myšlence, nejlépe takové, kterou nelze jednoduše zodpovědět ano-ne. Napadat prezidenta z porušování ústavy a přitom si ji ani nepřečíst (natož se trochu zajímat o ústavní právo), napadat justici a přitom nebýt schopen definovat rozdíl mezi materiálním a procesním právem (alespoň stručně se seznámit se základními principy občanského práva) je velmi jednoduché a prosťáček se tam cítí snadno velkým znalcem.

Demonstrace na Letné budou zřejmě ještě nějakou dobu probíhat a je více než jisté, že určité síly, o kterých je psáno výše, je budou ochotné a připravené zneužít pro své parciální zájmy. Společnost, a zejména vláda, by je měla pečlivě a citlivě analyzovat a přicházet s konstruktivními řešeními. Společnost bohužel díly naprosté neschopnosti předchozích vlád pod vedením ODS a ČSSD se propadla do velmi vážného, přímo krizového stavu. Lidé, kteří ztratí vizi, jsou schopni se upnout k čemukoliv, co jim dá alespoň nějakou naději, nějaký smysl života. Dnes vidí smysl života v boji s předsedou vlády. To je ten, který transformaci ekonomiky devadesátých let přežil a vybudoval pevné hospodářské impérium. On je úspěšný – a to se neodpouští.

Než však budou analýzy provedeny a nalezena adekvátní řešení je třeba jasně říkat, že změnu může přinést jen moderní program, který připraví a začne prosazovat politická strana (ne ulice), včetně opatření a institucí k jeho realizaci. Nic, i sebevětší zoufalství ulice by nás nemělo odradit od podpory demokracie – tedy práva na svobodnou volbu a povinnost respektovat výsledky voleb.

Při shánění publikace Ilony Švihlíkové a Miroslava Tejkla "Kapitalismus, socialismus a buducnost (s podtitulem ... Mikeš u přišel)" mi v knihkupectví byla nabídnuta knížka Jacoba Fielda "Funguje kapitalismus?".

Lehce jsem do ní nahlédl a rozhodl se ji sice nekoupit (důvody vysvětlím za chvíli), ale také si ji půjčit k prostudování v knihovně.

Autor knihy Jacob Field vystudoval moderní dějiny na universitě v Oxfordu a titul Ph.D. získal na universitě v Cambridge, kde dostal post-doktorandské místo v Cambridgeské skupině pro historii populace a sociální struktury. Zde pracoval na projektu zkoumajícím profesní strukturu Velké Británie od 14. do 19. století. V roce 2012 se přestěhoval na Nový Zéland, kde učil dějiny hospodářství na universitách Massey a Waikato. Napsal čtyři populárně naučné knihy o historii, poslední z nich se jmenuje "D-Day in Numbers" (Den D v číslech). Nakladatelství Routledge vydalo upravenou verzi jeho doktorandské práce nazvané "London, Londoners, and the Great Fire of 1666: Disaster and Recovery (Londýn, Londýňané a velký požár roku 1666: Neštěstí a obnova). V současné době pracuje jako výzkumník na Cambridgeské univerzitě a zabývá se studiem hospodářských dějin Londýna.

Tolik údaje k autorovi z obálky publikace.

Knížka "Funguje kapitalismus?" je napsána zřejmě stejně jako ostatní, populárně naučně. Úvodem autor doporučuje podle hloubky zájmu čtenáře číst jen text velkým písmem a pokud má zájem hlubší, může číst i text menším písmem. Publikace také obsahuje neuvěřitelné množství ilustračních fotografií a obrázků. Každého, kdo si představuje vědecké pojednání v podobě Marxova Kapitálu, je trochu v rozpacích. Jde skutečně o velmi lehké čtení pro moderního čtenáře na úrovni učebnice dějepisu pro 8. a 9. ročník základní školy.

Tím bych mohl být s knihou "vyrovnán", její přidaná hodnota není příliš velká. Přesto v souvislosti s mnohem vědečtější prací Ilony Švihlíkové a Miroslava Tejkla lze i zde nají několik zajímavých informací nebo myšlenek.

Zřejmě díky své orientaci na studium historie, a zde zejména na období před kapitalismem, je autor schopen vnímat místo kapitalismu ve vývoji lidstva mnohem komplexněji, než autoři začínající Marxem nebo dokonce ještě později. Fieldem uváděný průměrný růst příjmu na hlavu v letech 1000 až 1820 ve výši 0,13 % ročně by měl být dostatečnou výstrahou pro všechny, kteří se opájí iluzí jakéhosi nekapitalistického výrobního způsobu, tedy výrobního způsobu, který nebude založen na tvorbě nadhodnoty. Očekávat od rychlé likvidace kapitalismu zachování technického pokroku a všeobecného bohatství známého z dneška je velmi naivní.

Intelektuální levičáctví autora publikace je snad nejzřetelnější v jeho doporučení řešit problémy kapitalistického nerovného bohatství 100%-ní dědickou daní. Problémy s jejím zavedením autor spatřuje v odporu těch, kterých by se měla týkat. Je možné, že Jacob Field je sirotek a nic nezdědil po svých rodičích, žije z "ruky do huby", je mladý, nemá žádný majetek a ani žádné děti, takže po něm nikdo nic dědit nebude. Možná, že je to takový filantrop, že před smrtí vše daruje nějaké úžasné nadaci, která bude dále jeho dílo rozvíjet. Každého jiného občana, který má děti, bude těžko pro svůj "úžasný" nápad získávat.

100%-ní dědická daň by v první generaci znamenala pouze ještě větší koncentraci majetku jen v rukou několika historicky nejbohatších a v druhé generaci již půjde o totální zespolečenštění. Zřejmě ti, kteří by neměli na dědickou daň, by museli svou pozůstalost předat státu, anebo by ji stát získal jako odúmrť. Lze si jen postěžovat, že tito "mudrlanti" nezažili reálný socialismus s jeho znárodněním i poslední hospody. Byl to mnohem rychlejší proces. Ale ani reálný socialismus nezašel tak daleko, aby zavedl 100%-ní dědickou daň.

Na rozdíl od mnoha jiných autorů spojuje společnost po kapitalismu se společností méně patriarchální, možná až matriarchální. Všechny společnosti od prvobytně pospolné jsou jednoznačně patriarchální. Přirozená dělba práce mezi mužem a ženou umožnila společnosti přežít. Žena se starala o rodinu, děti, domov, muž se mohl plně věnovat zajištění životních potřeb pro rodinu.

Současná společnost skutečně již tuto dělbu nevyžaduje. Stále více rodin získává prostředky k obživě ze společenských zdrojů – nejrůznější příspěvky, příplatky, sociální sítě, školství a zdravotnictví zdarma apod. Význam muže jako živitele rodiny postupně, nic méně trvale a v poslední době i velmi rychle upadá. Počet žen vychovávajících děti bez muže roste a tyto ženy nejsou ani ekonomicky, ani společensky žádným způsobem hendikepovány. Naopak pro své dcery jsou vzorem, takže ty už ani o rodinu a děti nestojí. Vývoj nasvědčuje tomu, že se tady Jacob Field mýlí. Kapitalismus vytvořil podmínky pro odstranění patriarchátu a otevřel dveře revitalizaci matriarchátu. Žádný jiný výrobní způsob před ním nedal ženám tak rozsáhlá práva, jako právě kapitalismus (je-li to ještě vůbec kapitalismus).

Neměli bychom být překvapeni dnešní mladou generací a jejich representanty (u nás Piráti), pokud takoví "velikáni ducha" jako Jacob Field mohou učit dnešní mládež.

Naštěstí Jacob Field ještě nedospěl do situace, kdy by za vzor společnosti pokládal civilizace známé ze sci-fi románů typu "Brave New World" (česky lépe pod názvem "Konec civilizace") od Aldouse Huxleye nebo filmů jako polská "Sex-mise".

Ale jak dlouho?

... aneb Mikeš už přišel.

Na blogu docenta Valenčíka, v části, kde se řešila otázka, jak chápat kapitalismus, se v komentáři od maxim2 objevil odkaz na publikaci Ilony Švihlíkové a Miroslava Tejkla "Kapitalismus, socialismus a budoucnost" s podtextem "aneb Mikeš už přišel" - radimvalencik.pise.cz/... .

Komentář od maxima2 jsem okomentoval velmi stručně s tím, že se pokusím publikaci sehnat a trochu více se s jejím obsahem seznámit. Díky meziknihovním zápůjčkám se mi to podařilo.

Pro mne, jako celoživotního praktika jen částečně "líznutého" teorií politické ekonomie během vysokoškolského studia, je vždy fascinující schopnost teoretiků dohledat i tu nejmenší shodu nebo naopak rozpor mezi názory ostatních teoretiků. Téměř třetina publikace je tomu věnována a do značné míry je odrazem profese autorů. Jako základní učebnice pro vstup do studia dějin politické ekonomie, vynikající.

V souladu s názorem maxima2 autoři skutečně "vyřešili" problém nadhodnoty/nadproduktu všeobecně platnou kategorií renty. Globální, monopolistická společnost již není založena na antagonismu vlastníka výrobních prostředků a vlastníka pracovní síly realizujícím se na trhu, ale na "čerpání renty". Jediné, co dnes ještě zbývá z původního (kapitalistického) společenského řádu, je časově omezený rozpor "příjmové elity" (bývalí vlastníci výrobních prostředků a vrcholový management korporací) a "společenské většiny" (bývalí námezdně pracující). Neexistuje tedy již zisk (odměna za soukromé vlastnictví) a z logiky věci ani mzda (odměna za práci). Příjmem obou skupin je renta, jejíž výše je odvislá od jejich specifického postavení ve společnosti. Původní Marxova renta I (vyplývající z omezeného, nerozšiřitelného rozsahu půdního fondu) a renta II (vyplývající z rozdílné bonity půdy) – tedy jakési "nadpříjmy" nezávislé na vlastní práci, jsou pak v pojetí autorů publikace zobecněny na veškeré příjmy, neboť současný (nebo blízce budoucí) trh již není dostatečně rozšiřitelný, aby do něj mohl vstoupit další kapitalista, a pracovník, jehož znalosti a zkušenosti jsou zřejmě rovněž obtížně nahraditelné jiným zaměstnancem.

Míra ingerence státu do hospodářství je nepřehlédnutelná a přes státní rozpočet je využívána jak "společenskou většinou", tak i "příjmovými elitami". Zdá se, že všichni fungují jen díky této permanentní finanční infuzi, kde jediné, co je odsouzeníhodné je skutečnost, že někteří, tedy zejména manažeři globálních korporací a různí jejich poradci – tzv. "příjmová elita" - získávají těchto prostředků více než zbývající "společenská většina". Právě v této oblasti se autoři odklání od přesného vědeckého přístupu a vnáší do tématu svá moralizující hlediska podpořená často velmi emocionálními výrazy. Snaží se společenský pohyb subjektivně usměrnit cestou aktivizace sociálně demokratických programů směřujících k omezení nebo likvidaci "příjmové elity". Je-li renta skutečně tím, za co ji autoři vydávají, a je-li současný kapitalismus kapitalismem rentiérským, bude jím tak dlouho, než se vytvoří podmínky (objektivně) pro další stadium vývoje.

Klesající rozsah kapitalistického vykořisťování (nebo dokonce jeho neexistence) vyvolává samozřejmě otázku jiného zdroje "bohatství", které nahradí nadhodnotu. Autoři publikace vidí zdroj přebytku (a tedy zřejmě i renty) v (a) společenském znalostním dědictví, (b) v přírodních zdrojích. Přebytek tak vzniká jakoby automaticky, pouhým působením znalostního dědictví (stále nová efektivnější řešení) v součinnosti s přírodními zdroji. Protipólem přebytku je reprodukční dluh nutný k obnově. O tom, jak je společnost bohatá (a tedy jak velkou rentu může uvolnit) rozhoduje rozdíl mezi přebytkem a reprodukčním dluhem.

Jak už jsem uvedl, nejsem žádným teoretikem, a tak bych se rád vyhnul nějakým zásadním soudům. Laicky ale vnímám tuto konstrukci jako jakýsi návrat někam k předkapitalistickým teoriím, např. fyziokratům. I když i nadále existují zastánci pracovní teorie hodnoty, schopní i s instrumentářem této teorie vysvětlit některé současné jevy (např. výrazně vyšší odměny řídícího managementu – viz příspěvek Michaela Kroha michaelkroh.pise.cz/... ) - a některé další odkazy zde uvedené. Rovněž docent Valenčík ve svém příspěvku radimvalencik.pise.cz/... se postavil za existenci nadhodnoty i v dnešní době.

Nicméně trvat na neměnnosti Marxových schémat by odporovalo vývoji směrem k socialistické čí komunistické společnosti. Kapitalistické vykořisťování jistě nezanikne v jeden den, a to dokonce na celé zeměkouli (viz dřívější chybná představa celosvětové socialistické revoluce). Pravděpodobnější bude scénář postupného odumírání klasických kapitalistických vztahů (tedy i vykořisťování jako kapitalistou přivlastněná nadhodnota) a jejich nahrazení nějakými novými vztahy, a to přes probíhající globalizaci zřejmě lokálně diferencovaně.

Autoři publikace se domnívají, že tyto nové vztahy se začínají již objevovat a prosazovat. Vychází přitom z hypotézy, že zisk jako odměna soukromokapitalistického zhodnocení již není výlučným typem zhodnocení kapitálu a je nahrazen rentou. V praxi to znamená transfer veřejných prostředků do soukromého podnikání. S nárůstem objemu těchto transferů (původně pouze pro odstranění největších disproporcí kapitalistické výroby a v rozporu se záměry rozhodujících kapitálových skupin, později již cíleně pro dokapitalizaci těchto skupin) dochází postupně ke zvyšování podílu veřejných prostředků ve zhodnocovacím procesu. Společenský systém, v němž budou podmínky pro společenské, trvale se reprodukující zhodnocování dominantní, označují autoři publikace jako "sociál".

Sociál by neměl být charakterizován výlučně společenským vlastnictvím, ale společenským zhodnocováním (tedy ve prospěch celé společnosti). I zřejmě nevýznamná rezidua soukromého kapitálu (a soukromokapitalistických vztahů) by mohla existovat, budou-li v souladu se společenským zhodnocováním. O tom, co a jak má být "společensky zhodnocováno" budou rozhodovat jednotlivé rozpočty, přičemž se předpokládá hierarchická struktura rozpočtů od obecních až po regionální (snad i quasi-globální). Demokratické procesy na jednotlivých úrovních by zřejmě měly rozhodovat o zdrojích svých rozpočtů a o způsobu jejich čerpání (určení).

Mottem poslední části publikace je jinotajný návrat kocoura Mikeše, který zřejmě kdysi (snad v Listopadu 89) kamsi odešel, aby se nyní jinudy (tedy přes společenské zhodnocování – přes "sociál") vrátil. Vize nastolená autory – postupné posilování podílu společenského zhodnocování na úkor klasického soukromokapitalistického zhodnocování – je reálná a bez zbytečných omezení i představitelná, mnoha symptomatickými změnami v současné globální společnosti potvrzovaná.

Proč nejsou všichni šťastní, proč všichni nejásají (dokonce dle maxima2 je obecná povědomost o této publikaci ve veřejnosti velmi malá)? Autoři ve své publikaci dostatečně argumentačně prokázali reálnost své teorie. Aniž by to nějak zdůrazňovali, jsou s budoucností tak, jak ji naznačili, zřejmě spokojeni, neboť na žádná rizika "sociálu" neupozornili.

Jestliže minulý vývoj lidské společnosti (civilizace) do nástupu kapitalismu byl tažen jen drobnými přebytky a zejména nárůstem počtu obyvatel, pak opuštění kapitalismu (extrémně dynamický výrobní způsob) nás posune, nebo možná lépe vrátí opět k drobným přebytkům a tedy jen pomalému rozvoji. Nic nenasvědčuje (a bylo by to i zřejmě nesmyslné), že stále rozsáhlejší společenské vědomostní dědictví bude schopné plně saturovat úbytek nadhodnoty nebo dokonce její úplné zmizení.

Všichni bychom si zřejmě měli přát, aby situace, kdy převládne společenské zhodnocování nad soukromokapitalistických, přišla co nejpozději. Tato zbývající doba by měla být využita pro dokončení poslání "kapitálu" a pro optimalizaci organizačních a institucionálních nástrojů "sociálu". Nedostatečně rozvinutá materiálně technická základna "sociálu" by mohla působit značné společenské konflikty a uvolňovat sociální atavismy (nové Listopady 89). Představa, že se společnost bude moci dále rozvíjet materiálně extenzivně, je z důvodu absence dostatečných zdrojů (nadhodnoty), nereálná. Zejména pro významnější investiční akce (infrastrukturní změny) nebude zřejmě společné znalostní dědictví, ani přírodní zdroje schopné vytvořit dostatečně velké prostředky bez hlubokého nebo dlouhodobého reprodukčního dluhu.

Možná, že právě tato obava z potenciálně zúžené reprodukce a celkového vnitřního zhroucení (konflikt mezi přebytkem a reprodukčním dluhem) způsobila nezájem o tuto publikaci v širší odborné veřejnosti. Levicové strany dost obtížně mohou stavět své vize na tom, že lidstvo se dostává na vrchol svého rozvoje a nyní již bude následovat jen ústup k rovnostářskému "sociálu". Vyčerpanost přírodních zdrojů totiž neumožňuje stejný životní standard pro všech 7 miliard lidí. Takže navíc sociálně-demokratičtí voliči se budou muset výrazně uskromnit, protože ještě nikdo neprokázal, že se při odstranění "příjmové elity" automaticky vytvoří prostředky pro srovnání všech příjmových rozdílů u "společenské většiny". Je sice možné, že v publikaci nabízená vize replikátorů ze sci-fi seriálů v podobně 3D tiskáren zajistí produkci všeho pro všechny. Ale pouze za situace, že těmito 3D tiskárnami budou rovněž replikováni také "sociáloví" lidé akceptující životní úroveň jen mírně nad hranicí prostého přežití.

Bůh nás chraň!

(pokračování k předchozímu článku)

Jedinou z významnějších politických stran, ke které jsem se nevyjádřil v předchozím článku – viz karelmayer.pise.cz/... , jsou Piráti. Na nich bych rád dokumentoval, kde se dnes nacházíme, a to jak z hlediska našeho středoevropského regionu, tak i z hlediska globálního.

Starý svět založený na objektivním antagonismu kapitalistické společnosti (soukromý vlastník výrobních prostředků proti vlastníkovi pracovní síly) vytvářel dostatečný prostor pro definici zájmů jednotlivých účastníků tohoto antagonismu. Existovalo jasné členění na stranu vlastníků výrobních prostředků - zaměstnavatelů (pravicové strany) a na stranu zaměstnanců nebo nezaměstnaných (levicové strany).

I když v jednotlivých zemích existovaly snadno viditelné rozdíly v prioritách jednotlivých politických stran v rámci levicového nebo pravicového světonázoru, shody převažovaly.

Nedostatky reálného socialismu v oblasti schopnosti nabídnout na Západě viděnou škálu a kvalitu výrobků a služeb (důležité pro většinu populace) a tzv. svobod (důležité pro intelektuální elitáře) nám nedovolily vidět změny probíhající v západní společnosti. Hnutí hippies ve Spojených státech, studentské bouře ve Francii, Greenpeace a další aktivistická hnutí byla vnímána jako jakési exotické, okrajové výstřelky několika extravagantních, často pod vlivem drog vystupujících mladých jedinců či malých skupin.

A tak jako česká společnost prošla za posledních třicet, respektive padesát let ohromným společenským vývojem, obdobně ohromným společenským vývojem prošla společnost označovaná jako "západní". Automatizace, robotizace, komunikační technologie spolu se sexuální svobodou naprosto rozvrátily rodinné a společenské struktury založené na tradičních modelech.

Tradiční živitel rodiny (kvalifikovaný dělník, řemeslník) se stal "chráněným druhem", tradiční vychovatelka dětí se stala manažerkou, v nejhorším případě samostatnou, příjmově nezávislou "kolegyní". Aniž bychom si toho všimli, společnost čistě patriarchální se postupně stává společností matriarchální.

A společnost matriarchální je postavena na jiných prioritách a případné hrozby a ochranu před nimi vidí úplně jinde. Částečně jsem to zmínil i ve svém komentáři k výsledku voleb na Slovensku – viz. karelmayer.pise.cz/... .

Tradovaná válka pohlaví u nás sice kdysi skončila se Šárkou a Ctiradem (zřejmě jako hluboce vnitřně tradovaná porážka prvotního matriarchátu nastupujícím patriarchátem), ale vrátila se nám postupnou emancipací ekonomicky na muži nezávislých žen v současnosti.

Revitalizace matriarchátu v podmínkách moderní společnosti se projevuje řadou změn v tradičně mužských odvětvích a činnostech a má pochopitelně svůj odraz i v politice, která až dosud byla dominantně ovládána muži.

Zřejmě největší změnou v politice je odklon od respektovaného vůdcovství založeného na racionálních, snadno měřitelných výsledcích, representovaného starším, zkušeným mužem, směrem k emocionálním rozhodnutím, s jen obtížně měřitelnými výsledky, representovanými mladší, atraktivní ženou.

Typicky mužská témata jako ochrana teritoria před sousedními komunitami (nacionalismus, rasismus) a demonstrace společenského postavení materiálním bohatstvím jsou nahrazována tématy typicky ženskými (přátelství, empatie) demonstrovanými materiálním rovnostářstvím.

Piráti dnes efektivně reflektují současnou společnost skládající se z mladých mužů, které v neúplných rodinách vychovávaly matky nebo starší sestry v prostředí naprosté absence autorit a respektu k nim. Tito mladí muži sice velmi dobře vědí, co je moderní, jsou však všechno možné, jenom ne disciplinovanými muži ochotnými se poprat za svou rodinu, zemi. Nic z toho totiž neznají, nemají, na něco takového je nikdo nepřipravil.

Na první pohled nepochopitelný název strany v zemi bez jediného kilometru mořského pobřeží získá úplně jiný obsah, uvědomíme-li si, že nejznámější pirát Sandokan nebyl žádným pirátem (z řec. peiratés = lupič), ale neohroženým bojovníkem s patriarchálními autoritami holandské a britské koloniální říše, pomáhající chudým. Tedy vše, co lze najít v hodnotovém žebříčku matriarchátu.

Mladá generace vychovaná na dobrodružných filmech o Sandokanovi (tedy žádný nesmiřitelný třídní boj formující levo-pravé vnímání politiky) nerozumí a nebude rozumět dnešním starším politikům hluboce zapouzdřeným v tradičním členění politiky na levicovou a pravicovou.

Piráti mají před sebou skvělou budoucnost danou jejich pozitivním vztahem k migraci (migrantům je třeba pomoci), pozitivním vztahem ke globalizaci (Země je nás všech), pozitivním vztahem k Evropské unii (všichni jsme Evropany). Tedy vše, co je spojováno s levicí. Stanovíme-li etalonem levicovosti tyto "pozitivnosti", pak lze k levici přidat i současnou ODS a TOP. Na pravici pak zůstane pouze klausovské reziduum ODS a SPD.

Název komentovaného článku by tedy měl znít "nalevo už narváno, napravo již volno".

Ilona Švihlíková publikovala na portálu Argument! článek, ve kterém se zamýšlí nad "prázdnotou" na levé části politického spektra, viz:. casopisargument.cz/... . Téměř celý článek se však věnuje pouze identifikaci jednotlivých politických subjektů a stručné charakteristice jejich místa na pomyslné pravo-levé linii. S naznačeným hodnocením lze víceméně souhlasit, i když z článku je cítit zřejmé zklamání ze situace na levé části spektra a to ještě umocněné tím, jak se projevují dvě levicové strany – ČSSD a KSČM.

Článek bohužel neobsahuje žádné vysvětlení této situace, natož nějaký námět k řešení pociťovaného zklamání. Pokusím se o odstranění tohoto nedostatku.

Česká společnost je historicky levicově-středová a i strany, ať už prvorepublikové nebo nově vzniklé po listopadu 89, mají s pravicí jen málo společného, snad jen rádoby pravicovou rétoriku. Po skutečné pravici v českých poměrech nikdy nebyla a ani dnes není žádná dostatečně silná společenská poptávka. Dochází tak k paradoxní situaci, že zájemci o pravicovou politickou karieru si musí pomáhat pomocnými a zástupnými tématy (referendum, migrace, desintegrace) a testovat, zda se vůbec někdo s těmito tématy ztotožní a dá jim tak alespoň limitní (pětiprocentní) šanci na trvalejší ukotvení v politickém systému.

Nestranný pozorovatel politického dění pak může být trochu zmaten z toho, jak vyčpělá a naprosto okrajová témata jsou těmito subjekty využívána. Protože jde o témata parciální a často vzájemně nekompatibilní, není se co divit, že situace na tzv. pravici je tak chaotická a voličská přízeň tak nestálá. Zřejmě nejzřetelněji je to vidět na současné situaci okolo hledání další cesty v ODS, která se historicky orientovala na tržní ekonomiku a osobní svobodu jednotlivce s minimální ingerencí státu a dnes přešla na pozici unijní tato témata silně deformující. Z pravicovosti zůstal jen verbální boj s komunismem z období reálného socialismu.

Za pravicovější stranu by zřejmě bylo možné pokládat TOP 09, která dle svého názvu se chce, nebo spíše chtěla, orientovat na "Tradici, Odpovědnost a Prosperitu", přičemž nikdy se nikdo nedověděl, o jakou tradici má jít – zda vzhledem k pozadí jejího protagonisty hraběte Schwarzenberga jde o tradici rakouské monarchie 19. století nebo snad ještě starší, feudální, tedy někdy po Bílé hoře. S tím se samozřejmě nelze dlouho v politice udržet a tak se musí najít jiné téma – rusofobie (Rusko vnímané jako tradičně patriarchální společnost) a petrifikace na Srpnu 68.

KDU-ČSL je "klidnou sílou" se širokým záběrem na svůj elektorát, schopná v souladu s křesťanskou věroukou obhájit cokoliv stejně jako cokoliv odsoudit (v Bibli se vždy vhodné zdůvodnění najde). Svou oportunní ideovou flexibilností se sice nestane dominantní stranou na politickém kolbišti, získává však velkou hodnotu jako koaliční partner kohokoliv.

No a pak už nám zbývá jen SPD, strana, která stojí a padá se svým předsedou, který musí témata složitě "vyrábět" a na trhu témat je obtížně "prodávat". Politická síla strany je tak extrémně závislá na poptávce elektorátu a na čase jejího trvání.

Na tzv. levici se pohybuje ČSSD, která svou historií prokázala cokoliv, jen ne levicovost, do značné míry přirozeně komunisty tlačená hluboko ke středu a někdy až za něj. Historicky mizející elektorát (kam se poděla dělnická třída?) nutí stranu k tak neperspektivním tématům jako je zlevňování jízdného nebo orodování za obědy ve škole zadarmo. Levicovost si tato strana spojuje s rozdáváním a s bojem s úspěšnými podnikateli, kteří jsou schopni dát práci jejím voličům, a poslušností k bruselským strukturám.

No a KSČM žije z disciplinovanosti svých historických členů a možná ještě více z odporu voličů k ostatním stranám jako "strana protestu".

Na rozdíl od autorky článku nemyslím, že je na pravice "narváno", skutečně pravicových stran se spíše nedostává. Zoufalá situace na levici je stejná i na pravici. Ani tam, ani tam není žádná strana schopná nabídkou konzistentní a perspektivní program. Dominantní postavení ANO není dáno sílou tohoto sdružení, které ani nelze hodnotit jako stranu, ale naprostou ideovou vyprázdněností stran nalevo i napravo.

Samozřejmě se nabízí otázka, proč tomu tak je. Hledání odpovědi na tuto otázku by mělo být základem pro nalezení smysluplné orientace do budoucna.

(nebojte se, bude pokračování)

Výsledek voleb nového prezidenta/nové prezidentky na Slovensku uspokojil tzv. mainstreamový střední proud. Na obou krajních stranách politického světonázoru však vyvolal pochybnosti až zděšení.

Výrazně negativně se vyjádřila levicová alternativa v názoru docenta Valenčíka – viz radimvalencik.pise.cz/... , pro nějž jediným světlým bodem na této volbě je víra, že "Slováci jako národ dospějí".

Svůj názor k tomuto článku jsem již uvedl v komentáři.

Obdobně negativně, i když mnohem kultivovaněji, se vyjádřila pravicová alternativa v příspěvku Jiřího Weigla na stránkách IVK – viz institutvk.cz/... . A právě tento článek mě vyprovokoval k podstatně hlubšímu zamyšlení nad příčinami komentovaného výsledku voleb.

Článek Jiřího Weigla v sobě totiž obsahuje zásadní východisko pro pochopení toho, co se dnes ději, i když v jeho článku to není výrazněji rozvedeno, a to "Zuzana Čaputová, nová prezidentka Slovenské republiky, má jedinou známou přednost a výhodu, kromě toho, že je žena – dosud nic nevykonala, nikdo jí nezná, a tak o ní nelze nic říci. Ani v dobrém, ani ve špatném".Ano, je to žena, mladá, pěkná, nekonfliktní, empatická. Tedy přesně taková, jakou volí ženy a obecně lidé, kteří již mají dost toho nekonečného handrkování, pomlouvání, kritizování, slovních útoků, chvilkových přátelství, která rychle vystřídá nenávist až za hrob, čehož jsme dnes a denně svědky na politické scéně.

Všechny ty Zuzany Čaputové, Angely Merkel, Hilary Clinton a mnohé další ženy ve vrcholových politických funkcích jsou odrazen dnešní reality – destrukce patriarchátu a revitalizace matriarchátu.

Patriarchální společnost byla vždy založena na dominanci, boji mezi muži, z nichž ti nejsilnější nebo nejschopnější se stávali vůdci tlupy, kmene, království, národa. Přitom samozřejmě používali i všechny ty ženami kritizované "nešvary a neplechy" – nepochopitelná spojenectví a jejich nečekaná vypovězení, taktizování – prostě to, co je mezi ambiciózními muži běžné a je jimi samotnými chápáno jako přirozené, k čemu se učí již od mala při boji se sousedními klukovskými partami. V dospělosti to pak rezonuje v politice. To je svět mužů.

Svět žen je založen na bezbřehé komunikaci, která má vést k unavení oponenta, k situaci, kdy problém již nebude tak dramatický, možná, že se i sám vyřeší. Pokud už je nutné nějaké rozhodnutí, tak pokud možno co nejmírnější, umožňující i druhé straně i nadále svůj názor a vliv projevovat. Svět žen je svět sběru, sběru všeho, co se urodí i co se vyrobí (to jak a za jakou cenu se to vyrobí, již není důležité). Svět žen je o rozdělování, které musí být spravedlivé, tedy podle potřebnosti. Zásluhovost a motivace nehrají žádnou roly.

Když se mužům podařilo kdysi dávno zvládnutím ohně rozbít matriarchát, vytvořili tím historickou možnost naprosto neohraničeného rozvoje lidského rodu. Lidé byli schopni se dostat i do oblastí, kde matriarchální sběr by nezajistil tlupě přežití. Umožnil naprosto fascinující rozvoj civilizací, produkci výrobků a životní standard, který by matriarchát nikdy nebyl schopen vytvořit. Patriarchát také ale vedl i k zalidnění, které již ohrožuje celou Zemi, k výrobě zbraní schopných totální destrukce.

A toto si řada lidí, zejména žen, velmi dobře, možná podvědomě, uvědomuje. Nebuďme tedy překvapeni výsledkem voleb nejen na Slovensku. Emancipovanou ženu dnes neomezují existenční problémy (uživí se sama nebo ze sociálních dávek), nemusí se starat o své děti (dělat kariéru je přece zajímavější, než mít rodinu a starat se o své děti).

Pokud tento proces bude probíhat i nadále, vyvine se současná post-kapitalistická společnost v komunistickou a je-li tento proces objektivní (opaku zatím nic nenasvědčuje), nic na tom nezměníme. Jediné, co můžeme (my muži) udělat, je proces akceptovat a pokusit se v něm najít nějaké místo (alespoň do té doby než nastoupí povinné spermabanky, partnerogenese nebo snad i klonování - samozřejmě jen žen).

novější článkystarší články

vypnout mobilní verzi

Karelmayer | Karel Mayer